Kdo jsem já? Otázka, která mne provází celý život. Někdy veselá holka se zářícím úsměvem, která moc ráda rozdává radost všem okolo, je plná energie a nápadů, a žije. A jindy duch té stejné dívky, vyčerpaný životem, bez žádného smyslu, bez emocí, jen plný smutku a sebenenávisti.
Naučila jsem se už dávno obranný mechanismus: štěpím se na ty dvě dívky, abych se uchránila před negativními pocity. Ale tenhle rozštěp způsobil, že je pro mne vše černé nebo bílé. Nic mezitím. Ani náznak šedé, a žádné jiné barvy neznám. Nejsem schopna přijmout jakýkoliv paradox, který by nebyl v mém černobílém vidění. Ve svém myšlení nemám žádné šedé zóny, vše je buď skvělé nebo strašné.
Dívat se na svět jen v černé a bílé je neskutečně náročné - nad vším přemýšlíte až moc, něco je pozitivní, ale více je toho negativního. Neutrálního není nic. A více negativního je důsledkem toho, že zkoumáme každý drobný detail, a vždy něco špatného najdete. Po jednom takovém dni jste úplně vyčerpaní a emocionálně “vycuclí”. A každý den se budíte stále vyčepaní a vycuclí.
Prý se malé děti postupně učí, že není vše jen černé nebo bílé. Ale my hraničáři jsme se to nikdy nenaučili - pro nás existuje jen dobro nebo zlo. Ale ne v jednom, a nic mezi tím. A s tím pak každý den bojuji; protože přece když mi někdo řekne něco zlého, tak je to zlý člověk. Na ničem jiném nezáleží, tedy, pro tuto chvíli. A já v tuto chvíli dokážů tu osobu nenávidět, proklinat dokonce snad přát i to nejhorší. A moje rozštěpení způsobilo to, že jsou lidé jen hodní nebo špatní, idealizovaní nebo devalvovaní. To mi usnadňuje zvládnutí emocí, kterém prožívám, a na povrchu se zdají být protichůdné.
Rozdělování může být ve všech aspektech života. Lidé jsou buď “dokonalí” anebo “zlí”. Vše je buď “navždy” anebo “nikdy”. Ale tyhle věci se mohou lusknutím prstu změnit. Ráno mi přítel udělal kafe - je skvělý; odpoledne mi odsekl - nemá mě rád, obtěžuji ho; večer jsme vedli dlouhou debatu - jsem šťastná, my si tolik rozumíme!; pak se kvůli něčemu nepohodneme - vždyť to nefunguje, vždyť si vůbec nerozumíme! A takhle pořád dokola a dokola… až do nekonečna. A úplně se vším a s každým.
Zvládání emocí je pro nás hraničáře každodenní boj. Chovám se podle svého černobílého vidění, a prakticky nikdo nedokáže pochopit mé extrémní chování. No, asi nikdo nedokáže nikdy dopředu odhadnout, jak budu reagovat; jsem porouchaná a spadám mimo tabulky normálních očekávatelných reakcí.
Další problém v životě bez sedě zóny je ten, že přijde závislost na idealizovaném člověku. Já jsem závislá na mém příteli. Udělala jsem z něj za ta léta něco jako svého opatrovníka - což není správné a ani to není fér.
Moje štěpení bylo v minulosti tak hrozné, že jsem měla pět odlišných světů: jeden svět se svým přítelem, jeden svět s bývalými kamarády, jeden svět ve škole, jeden svět s rodiči a jeden můj vlastní malý svět. Dnes jich je už méně; ubyl svět kamarádů, které jsem ze svého života hloupě odstřihla, a také svět školy, kam již nechodím a kontakty jsem taky přerušila; svět s přítelem se pomalu slučuje do světa s rodiči; můj vlastní svět je stále stejný; a přibyl nový svět - svět s terapií.
A tyto ostnatými dráty ohraničené světy způsobují několik věcí, kterých se snažím zbavit - nezodpovědné chování bez ohledu na důsledky, vědomé popírání faktů nebo reality, emoční hypochondrii (snaha o to, aby všichni pochopili jak příšerná je moje emoční bolest), „vševědoucnost“ či omnipotenci (přesvědčení o nadřazenosti v inteligenci či schopnostech), pasivní agresivitu, projektování negativních emocí někomu jinému, odepření vlastní emocí.
Nejsem si jistá, kdo vlastně jsem, či který z těch světu je ten „správný“. Oscar Wilde kdysi řekl: „Buď sám sebou. Všichni ostatní už jsou zabraní.“ Naštěstí pro něj asi věděl, co to znamená být sám sebou. Mám dojem, že jsem nikdy nevěděla, kdo jsem, kromě toho, že jsem maličkými střípky jiných lidí.
Je mnoho věcí, které ve svém boji o identitu dělám:
Neustále zkouším nové věci, skáču z jednoho koníčka do druhého. Může to někomu připadat fascinující a začít mě považovat za dobrodružného člověka. Ale je to jen proto, že se snažím nalézt své místo ve světě. Mám obrovskou touhu někam patřit, ale těžce hledám místo, kam bych mohla patřit.
Myslela jsem si, že jsem tvrďačka a nepotřebuji žádné lidi. „Rozdělím“ se, a vezmu danou osobu na místo, kde jsem bezcitná a nepotřebuji lásku ani přátelství. V tu chvíli se to zdá jako správné rozhodnutí, ale při zpětném pohledu toho lituji a uvědomuji si, že se jedná o můj strach ze ztráty a z neschopnosti důvěřovat nebo spoléhat na lidi.
Stala jsem se společenským chameleonem. V jakékoliv společnosti okamžitě zapadnu, jednám a mluvím jako lidé kolem mě, mám ráda/nemám ráda stejné věci… Ale zapadnutí někam neznamená tam patřit. Hned při krátkém odloučení od dané společnosti ji škrtám.
Je těžké mluvit o svých emocích, protože se neustále přepínám mezi drastickými názory a myšlenkami v mé hlavě. A to vyúsťuje v to, že ani nevím, jestli to, co říkám, je ve skutečnosti to, jak se cítím.
Jsem rozdvojená - buď mám na sobě vkusné oblečení, make-up, učesané vlasy, a starám se o sebe - anebo jsem neupravená, nevěnuji sobě žádnou pozornost.
Často měním zájmy a plány. Mnohokrát to už lidem ublížilo. Někdy něco slíbím, ale pak si to rozmyslím. Když se pak za takovými věcmi ohlédnu, říkám si „to přece nemůžu být já“.
Lidé si pravděpodobně myslí, že si často protiřečím, a že často lžu o svých myšlenkách a emocích, protože se mění v různých rozhovorech. Ale to je jen proto, že se doslova mění jako vítr.
Buď jdu do něčeho na 100% anebo vůbec. Ale i přes to jsem často nerozhodná a mezi má nejčastější slova rozhodně patří „nevím“.
Nevím, co vlastně chci. Chtěla bych to vědět, ale neustále se to mění. Neustále to hledám a neustále jsem neúspěšná, a proto u ničeho dlouho nevydržím.
Přebírám osobnosti od lidí kolem. Nikdo mě vůbec nezná. Ani já sama.
Komentáře
Okomentovat