Bojíš se opuštění? Odejdi první

Přátelství pro hraničáře není žádný dlouhý román, nýbrž jen krátká povídka.

Začíná to vždy stejně. Potkám někoho nového, cítím spříznění s danou osobou. Ten člověk je prostě zajímavý. Tady existují dvě varianty, co mohou poté následovat. První a zároveň horší je ta, že vznikne falešný pocit zamilovanosti. Falešný proto, že jak rychle to začne, tak rychle to skončí. Druhá varianta je ta, že přijde pocit spřízněnosti, a vznikne přátelství. Je úžasné, nové, lesklé; jako nové auto. Pak se ale postupně opotřebovává; více a více si všímám chyb dotyčných. Pomalu se to stává divným; začíná mi to lézt na nervy. Jsem jako vlhkost, způsobuji rez na tom novém autě, a to se stává pomalu nepojízdným. Já to auto nechávám pomalu rozpadnout, zatímco ten člověk v něm stále sedí. A já už hledám nový model; tenhle už mi je jen na obtíž.

Je prakticky nemožné mít dlouholeté přátele. Čím více lidí odejde kvůli mým extrémním emocím a divnému chování, tím více tyhle emoce a chování budu projevovat u lidí, které mám ráda; ve strachu, že mě opustí. Z tohoto chování se stal dokonalý vzorec, který už v dospělosti nejde změnit. Umíte si představit, že víte, že žádné vaše přátelství vydrží v nejlepším případě rok? Jak byste se zachovali? Tohle způsobuje to, že hraničáři jsou často ze začátku charismatičtí, vtipní a okouzlující. Tohle je dokonalá sociální adaptace. Umožňuje mi to přátelství nahradit rychle, hladce a bezbolestně; díky tomu vlastně nikdy neskončím sama.

Vidina pouze krátkodobých mezilidských vztahů způsobuje, že se chovám ze začátku až příliš přátelsky a miluji celým svým srdcem. Protože vím, že tohle je jediná šance, kterou dostanu.

Mezitím si lidé bez hraniční poruchy říkají „co to sakra je?!“. Mysleli si, že si vybrali román či novelu, a najednou jsou na čtvrté stránce a přichází závěrečný dramatický vrchol. „Tohle je vážně špatný román“, říkají, a přitom si neuvědomují, že já píšu jen povídku. Nejjednodušší je odložit je, aby sami chtěli tu knihu zahodit. A tím se znovu naplňuje má predikce, a znovu nastává celý cyklus od začátku. A u toho si slibuji, že příště toho udělám ještě více za kratší dobu. Trhám růže, dokud mohu, protože dnešní budou již zítra zvadlé.

Pokud mi řeknete třeba „zas tak moc se neznáme“ nebo „nejsem si jistý, jestli ti tohle chci říci“ či „nemáš někoho bližšího, s kým si o tom můžeš mluvit?“, přeložím si to jako „nezajímám se o tebe a nikdy nebudu“. Proč? Protože přesně takhle to funguje. Život mi ukázal, že to nejlepší, co si o mně kdy budete myslet, je předtím, než mě dostatečně poznáte. Říká se, že znát člověka lépe je předpokladem k privilegiu přátelství - a já vím, že tohle privilegium mi bude navždy odepřeno. Nikdo nikdy nechtěl být mým přítelem. 

Velmi často my hraničáři bereme mezilidské vztahy jako spotřební věci. Představte si, že by vám počítač řekl „No... tenhle požadavek nezvládnu, proč to nezkusíš za pár let?“ To by bylo přece šílené. Pokud to nefunguje teď, nebude to fungovat nikdy. Pokud podobně jako ten počítač zestárne ten mezilidský vztah (který ovšem stárne mnohonásobně rychleji), také nebudu čekat, že se to někdy samo zlepší. Prostě to vzdám a pořídím si nový.

Terapie jsou skvělá věc. Vážně. Ale nepřipadá mi možné třeba po roce terapie se sejít s někým, kdo už je nějakou dobu odepsaný. Tohle ani ta nejlepší terapie neopraví. „Prostě buď sama sebou“. Tato věta skrývá mnoho pravdy, ale pro hraničáře to není nejlepší rada. Pokud mám být sama sebou, tak budu dle svého instinktu celý život vyměňovat lidi za nové a nové. A slovní spojení „porucha osobnosti“ znamená, že mé instinkty nepatří zrovna mezi nejlepší.

Asi nejdůležitější ze všeho je nelhat. Nepřetvařovat se. A nehrajte si na přátele, když nejste. Zabolí to, ale když to řeknete hned a narovinu, nebude vaše chování přikrmovat hraniční symptomy. Brutální pravda je vlastně jediné řešení, které hraniční poruchu osobnosti nezhorší. Bude to bolet, ale přece jen jsem hraničářka a vcelku brzy to přejde. Naopak ty lži a přetvářka povedou k sebedestruktivnímu chování, ještě větší nevraživosti k lidem, sebeobviňování a k mnoha dalším věcem.

A ze strachu z opuštění raději opouštím lidi sama.