Můj život se pomalu rozpadá. Bez varování, bez příznaků, bez důvodu. Kráčím temnotou, ztracená a osamělá. Už jen čekám, kdy ze stínů vyskočí přízrak, který mi řekne: “tohle je teď tvůj život, smiř se s tím.”
Někdy mě pronásledují démoni, snažící se držet mne ve svém chladném náručí. Sápají se po mně svými dlouhými ostrými nehty a zanechávají po sobě jizvy.
Občas vídám záblesk světla, škádlící mne a vysmívající se mi. Jakoby to světlo nebylo pro mne. Ale já se k němu i přesto upínám, snažíc nalézti v něm naději.
Bloumám tmou, mrazivým deštěm a brodím se blátem. Nevím, co je reálné; mé myšlenky, mé představy, já sama? A nademnou čpí nápis “Vítej ve svém osobním pekle”.
Jsem jako Alenka v Říši divů, balamucená kočkou Šklíbou, která mne vede do nejtemnější temnoty, o níž jsem si nikdy ani nemyslela, že by mohla vůbec existovat.
Dívám se z dálky sama na sebe, zmatená, nešťastná, opuštěná, depresivní, naštvaná a prázdná. Prázdnotu v mé hrudi po hluboké krvácející ráně, která bolí jako nic předtím, nedokáže nic zaplnit. Hodiny pláče, bolesti, vzteku a sebenenávisti nepomahají.
Moje hlava je jako skládačka z puzzlí, kde k sobě nesedí ani dva dílky. Je jedno, kolikrát se snažím ty puzzle poskládat, vždycky nakonec dojdu do mrtvého bodu, kdy už nemohu a vše zdá se mi zbytečné.
Nebojím se už příšer, ty jediné opravdové žijí v mojí hlavě.
Komentáře
Okomentovat