Připadám si, jako bych nebyla jeden člověk, nýbrž dva.
Všechny své úzkosti, strachy, traumata i nenávist jsem schovávala celý život do jednoho koutku duše a snažila se je přehlížet. Ale ony potichu rostly a metastazovaly, nehlídány a ignorovány; dorostly už do fáze, kdy se zmocnily poloviny mne. Možná i více.
A já teď splácím své dluhy a neustále bojuji s touhle nestvůrou, kterou jsem stvořila. Nenávidím ji. Ale nemohu si pomoci, cítím s ní soucit a lituji ji. Vím, že tohle monstrum jsem krmila bolestí, kterou budeme navždy sdílet.
Být hraničářkou.. to je skoro jako mít dvě duše. Jedna je upřímná, laskavá a přátelská; a tak hrozně moc láskyplná. A ta druhá je zlomyslná, krutá; a tak hrozně moc nenávistná.
Jenže žádné tělo nemá místo pro dvě duše. A já vlastně už nevím, která z těch dvou jsem já.
Komentáře
Okomentovat