Proč je tak těžké ukončit život?

Proč je tak těžké ukončit život? Ne, nehádejte se se mnou, je to těžké. Zkusila jsem to už třikrát. A očividně bez úspěchu. Možná je to tím, že každý si ve skrytu duše přeje žít. Jen o tom zatím neví. Víte, ukončit vlastní život, to je ta nejtěžší věc na světě. Něco o tom už vím. A vím, že ač paradoxně si myslíme, že nejtěžší je udělat to rozhodnutí a ten čim už půjde sám, tak je to přesně naopak. Rozhodnutí je oproti činu brnkačka - když totiž sedíte s žiletkou v ruce a chystáte se jít „na to“, tak ten protivný mozek se vzbouří, protože takovéhle hloupé rozhodnutí nebude podporovat a začne pracovat o sto šest. Prostě tohle dělat nebudete. A tečka.

Jasně, teď si říkáte, vždyť už tolik lidí ukončilo svůj život, dobrovolně a jednoduše. Ale opravdu je to tak? Víte, tu dobrovolnost toho činu bych ráda rozporovala. Ano, člověk se někdy může cítit tak, že jiné řešení nevidí. Jenže to neznamená, že jiné řešení neexistuje. Pokaždé, když jsem to chtěla udělat, všechny tři mé nezdařené pokusy, jsem chtěla vyřešit aktuální situaci. A mojí beznaději se vždy povedlo vyrůst do takové míry, že jsem podlehla. Emocím, úzkosti, depresi. Ale dobrovolně jsem to nedělala. Vždy to mělo nějaký spouštěč, něco, co jsem neuměla sama vyřešit. A tolik jsem si přitom přála, aby jiné řešení bylo. Jenže, v tom tunelu, ve kterém se v tu chvíli ocitnete, nemáte dostatek sil na to žádat o pomoc. A tak dobrovolně-nedobrovolně učiníte rozhodnutí se vším skončit.

A ta údajná jednoduchost? S žiletkou zaříznutou hluboko do mé žíly jsem nenašla odvahu řezat dále. Pak jsem si dvakrát udělala jedovatý čaj z rostliny, proti které neexistuje žádné antidotum. Nikdy jsem ho nedopila. A tou hořkou, odporně hořkou chutí to nebylo. Měla jsem strach. Co když opravdu zemřu? Co bude pak? Ostatní budou a já nebudu. Stále všichni budou muset vynášet odpadky, chodit do práce a platit daně. Život půjde dál. Jenže! Ano, smrt jednoho člověka, obyčejného člověka, nic není. Jen tím nadosmrti poznamenáte své přátele, svou rodinu a všechny, co vás kdy měli nějak rádi. Což rozhodně není nic hezkého a člověk se svědomím by to nikdy neudělal. A co kdyby takové hloupé a bezcitné rozhodnutí učinila většina lidí? Svět by se v tu ránu zhroutil. Nejezdily by vlaky, zavřely by se obchody, banky, nemocnice, nefungovala by vláda - no prostě bychom se ocitli v naprosté anarchii.

Co s tím má společného smrt jednoho člověka? Všechno přece! Záleží jen na nás, jak svůj život prožijeme. Můžeme se například rozhodnout, že se budeme snažit změnit svět k lepšímu. Anebo sebe k lepšímu. Anebo že budeme žít pro druhé, pro přátele, rodinu, pro svou spřízněnou duši. Na jedné straně tedy máme sebevraždu, kterou ublížíme mnoha lidem, a na druhé straně máme možnost pomáhat lidem, zlepšovat lidem životy, milovat, vykouzlit lidem na tváři úsměv. Avšak všechno má své ale. A tady tím ale je fakt, že nejdříve musíme pomoci sami sobě a až potom můžeme pomáhat druhým. Vykašlete se na sebevraždu a nebojte si zažádat o pomoc. Tahle pomoc se vám milionkrát vrátí, až zažijete skutečné štěstí a budete moci pozitivně ovlivňovat lidské životy.

Nemusíte mě brát vážně, přeci jen jsem trojnásobná neúspěšná sebevražedkyně, která tohle píše za mřížemi v blázinci. Mým jediným cílem je, aby se lidé zamysleli nad hloupostí a bezcitností toho činu. Trvá to dlouho, ale stojí to za to. Protože není nic lepšího, když na konci dne můžete říci: „To byl krásný den. Jsem ráda, že žiju!“. Žijte. Protože život umí být krásný a stojí za to. Bojujte. Je za co. Život je jediná věc, která patří jenom vám a přitom ovlivňuje mnoho dalších lidí. A je jenom ve vašich rukách, jak se s životem poperete.