Za svůj život jsem poznala spoustu lidí. Ve škole, na táborech, v nemocnici, v práci, na psychiatrii. A mohu říci, že minimum z nich zůstalo v mém životě dodnes. Pokaždé následuje stejný scénář; dokud jsem s lidmi v kontaktu (ve škole, v práci, v nemocnici), tak je to v pořádku, bavím se s nimi a jejich přítomnost je mi příjemná. Ale jakmile není důvod být nadále v kontaktu (odchod ze školy, práce, nemocnice), tak už to jsou pro mě cizí lidé. A já nevím proč bych s nimi měla být dále v kontaktu.
Jak se to může stát? Dnes jsem na psychoterapii zjistila, že většina mých přátelství je povrchních. Nemluvím o ničem důvěrném, protože lidem nevěřím. A ve chvíli, kdy mě s těmi lidmi už nic nespojuje, tak nemám potřebu se s nimi stýkat. Už se s těmi lidmi nebavím, co bude k obědu, jestli mám domácí úkol nebo jestli už byli na vizitě. A pokud s někým takovým sdílím jen tyto věci, tak po přesunu do jiného prostředí s nimi již nemám co řešit.
Pro hraničáře není přátelství žádný román, ale obvykle jen krátká povídka. Poznám někoho nového, spřízněnou duši. Za začátku je to skvělé; jako krásné nové auto. Jenže pak se pomalu opotřebovává, už po prvních kilometrech. Více a více nedostatků vyplouvá na povrch. Jakákoliv chyba, i jen domnělá, způsobuje škrábance a promáčkliny na novém autě. A postupně se zvětšující škrábance způsobí rez. Nakonec vyměním starý model za lepší, anebo se jen vůz rozpadne, když jsem zrovna v něm.
Čím více lidí se mě začne stranit kvůli mému náladovému chování, tím více se bojím opouštění a střídám auta (tzn. přátele). Věřte mi, žít s tím, že přátelství vydrží v nejlepším případě rok, není žádný med. Kvůli tomu je mnoho lidí s HPO (já sama to o sobě nemohu posoudit) charismatických, zábavných, okouzlujících. Je to společenská adaptace, díky které si hraničáři snadno najdou nové přátele, aby se nemuseli bát samoty.
V prvním zářivém okamžiku přátelství miluji přátele celým srdcem, protože vím, že to je jediná šance, kterou dostanu. Protože pak, když přátelé očekávají román, a místo toho už na straně čtyři přichází dramatický vrchol, jsou hluboce zklamaní. Bohužel oni si neuvědomují, že román psát neumím, ale jen pár stránek povídky. A to se opakuje stále dokola, s každým novým přátelstvím se ta povídka zkracuje a zkracuje.
Představte si situaci, že máte HPO. A od lidí slyšíte věci jako: "My se tak dobře ještě neznáme." nebo "Nechci o tom s tebou mluvit." či "Nemáš někoho bližšího, s kým o tom můžeš mluvit?", tak překladem je "Nezajímám se o tebe a nikdy nebudu.". Proč? Protože to je to, jak tato porucha funguje. Život mi dokázal, že lidé mě mají nejraději ještě předtím, než mě poznají. Nikdo by přece se mnou nechtěl být kamarád po tom, co by mě lépe poznal.
A nejhorší věta, kterou můžete hraničáři říci, je "Buď sama sebou.". Jenže když budu sama sebou, tak se naplno projeví má porucha a mé chování nebude zrovna příjemné. Celé je to o neustálé kontrole a trpělivosti. A snaze porozumět sama sobě.
Já si svých přátel nesmírně vážím. Od diagnostikování poruchy osobnosti uplynuly bezmála čtyři měsíce a já konečně začínám chápat, jak se k nim chovat. Každý člověk má nějaká svá trable, a ode mě bylo ohromně sobecké přidávat k nim i má vlastní. Přátelství je přece od toho zmírňovat společně svá životní trable, nikoliv je házet na ostatní. Naučila jsem se je konečně respektovat. Pokud bych jim nadále měla jakkoliv ztěžovat život, tak si zvolím raději tu samotu, které se tolik bojím. Ale já vím, že se budu že všech sil snažit být dobrou kamarádkou, která může člověka podržet, a né táhnout jen ke dnu.
Komentáře
Okomentovat