Tak jsem už dostala svou diagnózu. Jakou? Emocionálně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu. A porucha přizpůsobení k tomu. To je, co? Heč! Pokud ale zabrousíte Googlem, tak zjistíte, že to žádné terno není. No a co, tak jsem holt blázen. Vždyť i tohle píšu z blázince. Z blázince, kde nevědí, co si se mnou počít, tak mě posílají jinam. Jako kdyby to snad k něčemu měli být. Sarkastická? Ano, to jsem. A oprávněně. Nevěřím, že existuje způsob, jakým mi může někdo pomoci. Porucha osobnosti - vždyť je to šílené. Každý jsme přece individuální, tak jak někdo může hodnotit, že moje osobnost je porouchaná?
A víte, co je největší legrace? Dříve by mě nazvali prostě psychopatem. Jo, to nic není, jsi jenom psychopat, tak si trhni nohou a chovej se normálně. Jak ale si někdo může dovolit tvrdit, co je a co není normální? Troufalé, ne? To, že vybočuji z nějakých vzorců chování přece neznamená, že jsem šílenec, co musí být někde zavřený a učit se normálnímu chování. Nejsem malé dítě, aby mě někdo učil, jak se mám chovat.
Ano, občas se chovám přehnaně, moje reakce bývají mnohdy neadekvátní a mám v sobě obrovskou ambivalenci. No a co na být? To za svou individualitu a vybočování z davu patřím do blázince? Já vím, dostala jsem se sem díky pokusu o sebevraždu, a po dvou dalších jakbysmet.
Střih, klapka. Dostáváme se o měsíc později, po různých terapiích, edukacích a hodinách přemýšlení o sobě.
Musím přiznat, že jsem ohromně ráda, že jsem tady. Konečně začínám sama sobě rozumět. Trvalo to dlouho, přijmout svou diagnózu. Ale teď tu sedím, po třech měsících po psychiatriích a ještě nějaký čas si tu pobudu. A jsem si jistá, že mě má diagnóza omezuje, a její zvládnutí by mi přineslo skvělý život. Život, po kterém toužím; život, který si zasloužím. A já chci bojovat a vyhrát. Nic víc, nic míň.
Vím to, vím, říkala jsem, že není způsob, jakým by mi mohl někdo pomoci. A je to i napůl pravda. Protože tohle závisí především na mě. Nefunguje to tak, že se necháte zavřít do blázince a budete čekat, až vám pomohou. Tu největší dřinu musíte zvládnout vy. Ale stojí to za to. Protože chovat se bezcitně, a pak se vymlouvat na svou diagnózu - kolik lidí si myslíte, že to dlouhodobě vydrží? Nikdo. A pak se dostanete do začarovaného kruhu samoty, které se hraničáři tolik bojí.
Takže co s touto diagnózou? Základem je si ji přiznat. Uvědomit si, co děláte špatně. Všímat si svého chování a analyzovat ho. Léky mohou také pomocí, ale nejlepší je zkombinovat je s psychoterapií. Hlavně se nebojte říci si o pomoc. Hledejte psychologa, který vám bude vyhovovat; může to trvat dlouho, ale litovat toho nebudete. Mluvte. Mluvte a klidně i pište. A bojujte a nevzdávejte se. Je to běh na dlouhou trať, ale všichni chceme být šťastní. Hraniční porucha osobnosti je potvora, ale dá se zkrotit a člověk pro správné léčbě může prožít plnohodnotný život. A to je můj plán a nikdo mi ho nevezme; já se o to budu rvát do poslední kapky krve!
Komentáře
Okomentovat