Dnes nejsem ve svém těle, ale vznáším se u stropu; pozoruji sama sebe, jak opakuji stále to stejné dokola, stále stejná rutina, stereotyp. Vím, že existuji, ale cítím se, jako by to tak nebylo - možná je tohle vše kolem mě jen iluze. Třeba se za chvíli probudím a zjistím, že jsem v Matrixu. To je taková blbost přece! Ale třeba zjistím, že tohle všechno je jen sen, jen má představa, jen výplod choré mysli. Možná jsem zdrogovaná, co já vím. Jak bych to mohla vědět? Jak bych mohla zjistit, co je a co není realita?
Ale možná je svět kolem mne reálný. Možná jen já nejsem reálná, možná jsem jen iluze. Tohle tělo, tohle odporné tělo, tlusté, s hnědými vlasy a hnědýma očima, které jsou až černé, prázdné, bez jiskry, bez života; okousané nehty a rozřezané ruce. Tohle není tělo, tohle je vězení. Moje vězení.
Jsem jenom duše. Duše, která se bezcílně točí dokola. Duše, která si už jen přeje být volná.
Ale možná je svět kolem mne reálný. Možná jen já nejsem reálná, možná jsem jen iluze. Tohle tělo, tohle odporné tělo, tlusté, s hnědými vlasy a hnědýma očima, které jsou až černé, prázdné, bez jiskry, bez života; okousané nehty a rozřezané ruce. Tohle není tělo, tohle je vězení. Moje vězení.
Jsem jenom duše. Duše, která se bezcílně točí dokola. Duše, která si už jen přeje být volná.
Komentáře
Okomentovat