Stíny a temnota

Mívala jsem přátele
a teď mluvím se stíny
nezní to moc vesele,
oni však rozumí mi.

Neustále skáčou a tančí,
mluví svými pohyby,
a jejich oheň přináší
vzpomínky na mé chyby.

Na život,
bez významu či cíle,
a na tu nevraživost,
cítit se vždy osaměle.

Na lži,
které jenom bolí,
na bolest, křik a slzy,
a nikdo o ně nestojí.

Na ty, kteří mě opustili,
protože zůstat nemohli,
na ty, kteří mi ublížili,
neznalí mě a mé nemoci.

Bolest nic neznamená,
je to jen lidský pocit,
a je hodně přeceněná,
já však nemůžu nic cítit.

Kdysi mě držela na živu,
a teď mě pomalu zabíjí,
já jen nevycházím z údivu,
mé sny se se mnou míjí.

A ve stínech
vládne temnota,
vypráví příběh,
o konci života.

Skrývá mě v sobě,
skrývá, co jsem udělala,
je v ní těsno jako v hrobě,
jen já s mýma chybama.

A každá chyba
je jako ostrý nůž
se kterým ona hýbá
prosím, skonči to už.

Řezné rány,
které dělá na mé duši
patří mezi její plány,
které to zjednoduší.

Ty stíny jsou jen prostředník,
to temnota je ta zlá,
je to krvelačný válečník
- ale vždyť jsem to já!