Ticho. Neskutečné zlověstné ticho mě začalo obklopovat. Prázdné, ironické, šílené. Jakoby snad ze světa odešly všechny zvuky. A jsem tu jen já. Já a moje myšlenky. A ticho. Ticho, které zabíjí. Ticho, které se vkrade jako nezvaný host. Ticho, které mučí lidi až na pokraj šílenství. Ticho, které požírá mysl jako kůrovec lesy; když s tím skončí, nezůstane už nic, jen pustina.
Panika. Dýchej, dýchej. Tohle nemůže trvat věčně. Anebo může? Co když takhle strávím zbytek života? Zešílím. Zemřu. Možná už teď umírám. Jak bych to mohla vlastně vědět? Srdce mi buší jako o život, všechny chlupy na těle se mi zježily. Do očí se mi se hrnuly slzy. Já už nemůžu, nevydržím to. Lapám po dechu; vzduch jakoby kolem mě zhoustl. Moje plíce už více vzduchu nepojmou, za chvíli určitě explodují.
Přestane to někdy? Za chvíli přece už musím být mrtvá, trvá to už hodiny. Anebo už jsem zemřela? Třeba už je po mně. Ale může takhle vypadat posmrtný život? Je to snad důkaz, že existuje peklo? Tohle musí být peklo, nic horšího jsem nikdy nezažila. Moje plíce vypovídají službu a já klesám k zemi. Budu tady na věky, zavřená, v agónii, osamělá, šílená. Mrtvá.
Tak jsem to udělala. Zabila jsem se. Určitě. Musí to tak být, a tohle je můj trest. Trest za to, že jsem si nevážila života. Ale jak bych si ho mohla vážit? Bolest, smutek, nenávist, strach. Hněv, frustrace, stud. Opovržení, pohrdání, únava. Tohle byl celý můj život. Nicotný, prázdný, ubohý. A je tohle vlastně horší? Ne. Nikdy to nebylo horší ani lepší. Vždy to bylo stejné, každý den o krok blíže k vytoužené smrti. Co hodina, to utrpení; co minuta, to osamění; co vteřina, to prázdnota.
A najednou smích. Nepotlačitelný výbuch smíchu. Směju se jako bych byla zhulená. Jsem jako sluníčko. Začaly mi z očí téct slzy smíchu. Nemůžu přestat. Šílený, hysterický, neukojitelný smích. Směju se sobě, směju se světu, směju se životu. Ležím na zemi a chechtám se jako blázen. Vše mi připadá vtipné. I moje ubohost. Moje vtipná ubohost, bezcennost, prázdnota.
No tak, klid. Otírám si slzy, držím se za své břicho namožené od nekonečného smíchu. Bolí mě čelisti. Nádech, výdech. A je to pryč. Nejsem mrtvá. Ale nejsem ani živá. Jen jsem prožila další ze svých dní, kdy nikdy nevím, co přijde. Jestli si ublížím, jestli si budu zpívat, jestli budu slovně napadat ostatní. Houpačka. Jednou jsi nahoře, jednou dole. To se říká tak často, ale vsadím se, že si jen málokdo uvědomuje, jak náročné to je. Někdo to zažije párkrát za život, někdo párkrát do roka, někdo možná častěji. Ale já, já to zažívám každý den. Od soumraku do úsvitu, od úsvitu do soumraku.
Ovládá mě to. Kontrolu nad sebou jsem ztratila už dávno. Už jen přežívám; nemám sílu s tím bojovat. Ano, pilulky na to pomáhají, ale ne dostatečně. Tohle není slepé střevo, které se dá vyoperovat. Ne tohle jsem já. Je to mou součástí. Vyčkává to v mé hlavě a mačká to náhodně tlačítka. Je to zaměstnanec, kterého jsem si nenajmula, ale který mi byl přidělen a má definitivu. A pracuje, jak se mu zachce. Neposlouchá příkazy, nemá to zapotřebí. Má vlastní vůli a ta je silnější než ocel. Občas jako akt dobré vůle si dá na chvíli pauzu, aby se pak mohl vrátit v plné síle.
Kap, kap. Něco kape na podlahu. Ale co? Rozhlédnu se kolem sebe ale nic nevidím. Musí to být blízko. Až po chvíli si uvědomím, že to jsou zvuky mých slz dopadající na podlahu. Já brečím. Ale proč? Brečím jako želva. A kolem mě se začíná rozpínat stín smutku. Agónie, která mě chce dostat až na okraj sil. Přestávám se ovládat, začínám se škrábat do krve a kousat se do rukou. Bolest ten smutek musí přece utlumit! Ale nefunguje to. Necítím se ani o chlup lépe. Těžce, z posledních sil se zvedám a začínám prohledávat šuplíky v koupelně. Tady ne, tady taky ne; kam jsem to sakra dala? Mám to. Vydechuji úlevou; vím, že za chvíli tohle skončí. Vyhrnu si rukáv na ruce a žiletku zabořuji hluboko do kůže. A znovu a znovu.
Jsem srab. Nedokážu vím, než si jen ublížit. Nejsem dost dobrá ani na to, abych dokázala ukončit svůj život. Krev se hrne ven z čerstvých ran a já jsem opojená tou slastnou bolestí. Všechno odchází pryč. Bolest mě zase zachránila. Je to můj hrdina. A jak všechno najednou odchází, uvědomuji si, že ta bolest není vůbec příjemná. Zatraceně to bolí. Jsem pitomá. Bolí to jako čert, budu mít další jizvy a nebudu moci zase nějakou dobu nosit krátké rukávy. Proč nejsem dost silná, abych se tomu ubránila? Proč to musí končit takhle? Vždyť já tohle nechci dělat! Narušitel v mé hlavě se posměšné usmívá. Zase mě dohnal tam, kde mě chtěl mít.
A pak zčistajasna se houpačka zastavila. Vše je zase normální. Tedy, ne normálně normální, ale mé normální. Nijak se necítím. Nejsem naštvaná, smutná ani hysterická. Jen porouchaná. Rozbitá na tisíce kousků. Prázdná.
Panika. Dýchej, dýchej. Tohle nemůže trvat věčně. Anebo může? Co když takhle strávím zbytek života? Zešílím. Zemřu. Možná už teď umírám. Jak bych to mohla vlastně vědět? Srdce mi buší jako o život, všechny chlupy na těle se mi zježily. Do očí se mi se hrnuly slzy. Já už nemůžu, nevydržím to. Lapám po dechu; vzduch jakoby kolem mě zhoustl. Moje plíce už více vzduchu nepojmou, za chvíli určitě explodují.
Přestane to někdy? Za chvíli přece už musím být mrtvá, trvá to už hodiny. Anebo už jsem zemřela? Třeba už je po mně. Ale může takhle vypadat posmrtný život? Je to snad důkaz, že existuje peklo? Tohle musí být peklo, nic horšího jsem nikdy nezažila. Moje plíce vypovídají službu a já klesám k zemi. Budu tady na věky, zavřená, v agónii, osamělá, šílená. Mrtvá.
Tak jsem to udělala. Zabila jsem se. Určitě. Musí to tak být, a tohle je můj trest. Trest za to, že jsem si nevážila života. Ale jak bych si ho mohla vážit? Bolest, smutek, nenávist, strach. Hněv, frustrace, stud. Opovržení, pohrdání, únava. Tohle byl celý můj život. Nicotný, prázdný, ubohý. A je tohle vlastně horší? Ne. Nikdy to nebylo horší ani lepší. Vždy to bylo stejné, každý den o krok blíže k vytoužené smrti. Co hodina, to utrpení; co minuta, to osamění; co vteřina, to prázdnota.
A najednou smích. Nepotlačitelný výbuch smíchu. Směju se jako bych byla zhulená. Jsem jako sluníčko. Začaly mi z očí téct slzy smíchu. Nemůžu přestat. Šílený, hysterický, neukojitelný smích. Směju se sobě, směju se světu, směju se životu. Ležím na zemi a chechtám se jako blázen. Vše mi připadá vtipné. I moje ubohost. Moje vtipná ubohost, bezcennost, prázdnota.
No tak, klid. Otírám si slzy, držím se za své břicho namožené od nekonečného smíchu. Bolí mě čelisti. Nádech, výdech. A je to pryč. Nejsem mrtvá. Ale nejsem ani živá. Jen jsem prožila další ze svých dní, kdy nikdy nevím, co přijde. Jestli si ublížím, jestli si budu zpívat, jestli budu slovně napadat ostatní. Houpačka. Jednou jsi nahoře, jednou dole. To se říká tak často, ale vsadím se, že si jen málokdo uvědomuje, jak náročné to je. Někdo to zažije párkrát za život, někdo párkrát do roka, někdo možná častěji. Ale já, já to zažívám každý den. Od soumraku do úsvitu, od úsvitu do soumraku.
Ovládá mě to. Kontrolu nad sebou jsem ztratila už dávno. Už jen přežívám; nemám sílu s tím bojovat. Ano, pilulky na to pomáhají, ale ne dostatečně. Tohle není slepé střevo, které se dá vyoperovat. Ne tohle jsem já. Je to mou součástí. Vyčkává to v mé hlavě a mačká to náhodně tlačítka. Je to zaměstnanec, kterého jsem si nenajmula, ale který mi byl přidělen a má definitivu. A pracuje, jak se mu zachce. Neposlouchá příkazy, nemá to zapotřebí. Má vlastní vůli a ta je silnější než ocel. Občas jako akt dobré vůle si dá na chvíli pauzu, aby se pak mohl vrátit v plné síle.
Kap, kap. Něco kape na podlahu. Ale co? Rozhlédnu se kolem sebe ale nic nevidím. Musí to být blízko. Až po chvíli si uvědomím, že to jsou zvuky mých slz dopadající na podlahu. Já brečím. Ale proč? Brečím jako želva. A kolem mě se začíná rozpínat stín smutku. Agónie, která mě chce dostat až na okraj sil. Přestávám se ovládat, začínám se škrábat do krve a kousat se do rukou. Bolest ten smutek musí přece utlumit! Ale nefunguje to. Necítím se ani o chlup lépe. Těžce, z posledních sil se zvedám a začínám prohledávat šuplíky v koupelně. Tady ne, tady taky ne; kam jsem to sakra dala? Mám to. Vydechuji úlevou; vím, že za chvíli tohle skončí. Vyhrnu si rukáv na ruce a žiletku zabořuji hluboko do kůže. A znovu a znovu.
Jsem srab. Nedokážu vím, než si jen ublížit. Nejsem dost dobrá ani na to, abych dokázala ukončit svůj život. Krev se hrne ven z čerstvých ran a já jsem opojená tou slastnou bolestí. Všechno odchází pryč. Bolest mě zase zachránila. Je to můj hrdina. A jak všechno najednou odchází, uvědomuji si, že ta bolest není vůbec příjemná. Zatraceně to bolí. Jsem pitomá. Bolí to jako čert, budu mít další jizvy a nebudu moci zase nějakou dobu nosit krátké rukávy. Proč nejsem dost silná, abych se tomu ubránila? Proč to musí končit takhle? Vždyť já tohle nechci dělat! Narušitel v mé hlavě se posměšné usmívá. Zase mě dohnal tam, kde mě chtěl mít.
A pak zčistajasna se houpačka zastavila. Vše je zase normální. Tedy, ne normálně normální, ale mé normální. Nijak se necítím. Nejsem naštvaná, smutná ani hysterická. Jen porouchaná. Rozbitá na tisíce kousků. Prázdná.
Komentáře
Okomentovat