Ležím bez hnutí v posteli a snažím se uspořádat si myšlenky v hlavě. Zdá se mi, že mě nikdo nemůže skutečně pochopit; jak tíha celého světa na mých bedrech přechází z pochybností k následkům.
Ale to už je život. Život hraničáře. V jednu chvíli jsem na vrcholu světa, a v další se topím ve své mysli. Nikdy nedovolím nikomu se ke mně přiblížit natolik, aby mě mohl poznat. Protože to, jak se tvářím navenek a to, jaká jsem ve skutečnosti, jsou dva rozdílní lidé. Mohu se zdát jako milá a laskavá žena, které život leží u nohou, ale hluboko uvnitř mě unáší strach, požírá mě a ovládá mě.
Nosím úsměv na své půvabné a jemné tváři, ale uvnitř se cítím jako zbytečná osoba, se kterou nemá smysl ztrácet čas. Nedůvěryhodná i důvěryhodná. Milující extrémy. Neznající šedou barvu; vždy jen černou nebo bílou. S intenzivními náladami. Nikdo nikdy nemůže pochopit, jak sebezničující to je, protože by nikdo nevydržel ani vteřinu v mé hlavě.
Kráčím v ohromných stopách, ve kterých klopýtám, když ztrácím se ve vlastních lžích. Strach a pochyby. Vztek a bolest. Úzkost a deprese. To vše mě táhne dolů. Vlastně mě najdete vždycky na zemi. Spadlou. Zlomenou. Opuštěnou.
Co mohu dělat, když se mé myšlenky obrací proti mně? Když ani nevím, za jsou ty myšlenky skutečné? A jak si mám poradit s tím, že jsem svůj vlastní nepřítel?
Komentáře
Okomentovat