Zpověď hraničářky

Pustila jsem tě k sobě, dost blízko na to, abych mohla cítit tvé čerstvě umyté vlasy, a dost blízko na to, abych tě mohla odstrčit, po tom, co pohřbím svou tvář v tvém vřelém obětí. Jsem dokonalým příkladem fráze: nenávidím tě, neopouštěj mě.

Používám své dlaně, kterými se tě držím, abych tě od sebe odtrhnula, ale ty stále zůstáváš; utahuji své sevření s každou slabou ránou, kterou tě obdařím. V mé mysli tě udeřím a křičím: mám tě ráda, potřebuji tě, neodcházej!

Ale moje chování jen ukazuje pravý opak, když jako pominutá řvu ve své bolesti: jdi dál, nemáš mě rád!
A když říkám ta tři slova, kroutím hlavou a nevěřím jediné slabice. A brzy poté tě prosím, abys mě měl rád, věděla jsem, že to přijde, nenávidím tě, neopouštěj mě!
Potřebuji, abys mě měl rád, drž mě, zachraň mě, neopouštěj mě!

Ale nejvíce že všeho potřebuji sílu, protože ty musíš být silný, abys to unesl, už tě nikdy nechci vidět, měj mě rád!

A kdykoliv se zeptáš, když jsem na tom nejhůře, jak se cítím, budu nucena tě ujistit, že jsem v pořádku, stejně jako má očekávání od společnosti, tak i má vlastní neschopnost otevřít se.

Pravda je, že jsem tě pustila k sobě, abys mi nějak usnadnil tuhle bolest, která mi přerostla přes hlavu až do bodu šílené agónie. Ale jak by se to vůbec mohlo stát? Není nic, co bys mohl udělat či říci, není žádný lék na tohle paradoxní nevyhnutelné trápení. Nezáleží na tom, jak moc pozitivní mám podle tebe být.

Využila bych jakýkoliv lék či opiát, co tento svět nabízí, ať už by byl v nabídce mých oblíbených obchodů, či skrytý v něčí posteli, jen kdyby mi to pomohlo. Ale nic nikdy nebude dost dobré, tahle nekonečná černá díra je nenasytné monstrum, a čas je jediný vhodný soupeř. Chce to čas, aby tyhle myšlenky a pocity vybledly.

Ale co teď? Co mám dělat sama se sebou, když každá cesta, co se mi otevře, se vzápětí zablokuje strachem a negativitou mojí mysli? Není nic, co bych mohla udělat ani není žádná cesta, jak bych mohla uniknout tomuto ochromujícímu zoufalství. Jsem uvězněna s těmito kontaminovanými myšlenkami a topím se v nich, a ty mě pak vedou ještě blíže k půvabu sebevraždy.

Potřebuji okamžité osvobození! Nemůžu vystát ty myšlenky čekání. Čekání na smrt. Jen pozorovat, jak mi krev vytéká z žil, místo obav, jak se topím v přebytku své nemoci, kdy mě naprostá hrůza a panika dohánějí k šílenství. 

Ale já už tam jsem, jen čekám na tu chvíli, kdy si budu moci nárokovat zpátky svůj život. Proč nečekat raději na chvíli, kdy si pro mě přijde smrt? Aby mě zachránila od každého nesnesitelného momentu paranoi, klamu, zklamání, ponížení, osudy, vzteku a naprostého zoufalství? Aby mě zachránila od života, ode mě!

Teď nezáleží na tom, jak nesnesitelný tenhle život umí být, já prostě v sobě nenacházím tu odvahu, abych se pustila do toho konečného řešení. Vždycky tu bude něco ve mně, co bude neúnavně lpět na životě. Na tomhle životě, který jen zřídka uspokojuje, a nikdy nepřestane se mnou bojovat. Nynější spokojenost je přechodná, a skutečné utrpení bude vždy přítomné, v jakékoliv formě.

Chci bojovat tvrdě, abych získala život, jaký chci, a láme mi srdce, že jsem schopná zahodit vše v jednom okamžiku. Najednou vše, co jsem milovala a cenila si toho, vše, co dávalo mému životu smysl, se bez námahy zhroutilo jako hromádka karet.

Mám ráda spoustu lidí a díky nim věřím, že život za to stojí, ale chvilku poté jsem schopná je poslat pryč a už je nikdy nechci vidět. A pak se jim zase omlouvám a rvu si vlasy, kvůli své hlouposti, zbabělosti, neschopnosti, náladovosti.

Lidé, kteří si zvolili život, nežijí kvůli přírodě, penězům, sexu, míru, politice. Ti lidé žijí, protože žít chtějí, a život je baví. Já se mám od nich hodně co učit. Mám štěstí, že jsem se dostala až sem, protože světélko naděje je stále se mnou, ač z mého pohledu zatím nepatrné. Ale ty nevidíš ten stín velikého trápení a dřinu, na kterých je moje nynější situace založena. Vím, že absolutně nemohu vědět, co mi budoucnost přichystá, ale bojím se, že pokud nebudu dost silná, tak to nebude nic pěkného.

V mém životě jsou tací, na kterých mi záleží více než na sobě samé, ale nikdo z nich nemůže nikdy pochopit mé pravé já, natož mi pomoci, když se neustále snažím popírat vážnost toho, čím procházím, a když se snažím je i sebe odtáhnout od mé nepřijatelné pravdy. Jsem uvězněná ve stavu vnitřního zoufalství, dusíc se svými vlastními myšlenkami a intenzita mých emocí mě mučí. Umlčuji každý náznak čisté pomoci, kdy by mohla být celá moje mysl osvobozena od nekončící trýzně; jsem si jistá, že je to nemožné.

A zničeho nic přestane tak chybně bít mé srdce, a já dokážu najít stabilitu a útěchu v mých myšlenkách a emocích a uvědomím si, jak hrubé, destruktivní a bláznivé mé chování bylo. Začínám znovu sbírat kousky svého života, za který jsem už tolikrát zaplatila bolestí a utrpením. Vím, že jsem dost silná, abych to všechno vyřešila, kdybych si jen dokázala udržet tuto znovu obnovenou pozitivitu.

Dívám se zpátky na všechny ty náladové věci, které jsem dělala: vyprávět zábavné historky ve společnosti mnoha lidí a přetvařovat se, že se necítím ztrápeně a nešťastně, pak se nenápadně vytratit a zamknout se na záchodech, kde se rozbrečet a kousat se bolestivě do tváří. Říkat si: "tohle je bolest života, vezmi jí nebo zemři." Pak se namalovat a chovat se ke všem přátelsky a možná až příliš nápadně, ve snaze upoutat pozornost, protože si jinak neumím říci o pomoc. Vyhazovat můj životní čas z okna, a s pocitem úspěchu pozorovat, jak mé pilulky dopadají na zem.

Křičím a vřískám, hroutím se k zemi v slzách a uvědomění, že život je příliš bolestivý. Trápím se hanbou v poznání, že jsem pohřbila své šance s lidmi, kteří mě měli skutečně rádi. Proč vyžaduji po světě a všech, aby v tuto chvíli o mě projevovali zájem? Jako by snad všichni ostatní určovali smysl mého života a jestli vůbec stojí za to žít. Vždycky přijdu a ubližuji různými neférovými ultimáty, abych vyčistila svou nejistotu v mé slabé a podezíravé mysli. A přitom ať zkusím jakékoliv dramatické pokusy, vždycky skončím v horším stavu.

Nedokážu vystát jedinou vteřinu, kdy marně čekám na něčí odpověď. Nedokážu vystát, že neumím mluvit o trápení, které mou mysl sžírá. Asi ze strachu, abych nebyla označena nálepkami "královna dramatu", "herečka" či "snaží se pouze upoutat pozornost". Ale pokud ti nedokážu ani naznačit, jak zoufale se cítím, a ty mi nedokážeš dát žádnou jasnou a okamžitou odpověď, moje zkreslující a nestabilní mysl nebude schopna zvládnout to napětí. Jsem uvězněná mezi dvěmi ochromujícími extrémy, bezmocná, abych ti vysvětlila všechno, co mě trápí, a neschopná neříct nic, co by neublížilo.

Chovám se k tobě jako k tomu nejhoršímu padouchovi, zatímco očekávám, že mě zachráníš. Potřebuji, abys byl můj hrdina, abys mě osvobodil od sebe samotné. A přitom teď cítím, že tě od sebe musím odstrčit, jako kohokoliv jiného. Protože ty nikdy nedokážeš pochopit, čím si procházím, a já prostě nemám sílu ani schopnost vysvětlit ti to.

Už mnohokrát jsem se snažila popsat mé chování lidem, ale každý pokus ztroskotal při zachycování pravdy, která je skrytá uvnitř. Já jenom potřebuji vědět, jestli jsi na mé straně nebo ne. Nemůžu vydržet, když nevím, jestli mě máš rád či nikoliv. V návalu emocí ti řeknu, že bys neměl, že za to nestojím; a pak se za to hořce nenávidím a omlouvám se.

Plavu skrze bolestivý a nekonečný oceán mé úzkosti, snažíc se dostat na břeh živá. Ale na tom břehu je přitom jenom zklamání a krutá realita. A realita pro mě není dost na to, abych se snažila dále. A ani ty nejsi dost na to, abych byla spokojená. Ale když tě nemám, tak jsem nic. Potřebuji alespoň na chvíli tvou pozitivitu, abych porazila ty nekonečné hodiny mojí negativity.

Cítím se jako vězeň ve své vlastní mysli; odstrkuji tě, když se tě křečovitě držím za ruce, a nejsem schopna uniknout. Občas se cítím, že bych měla v lidech zabít všechny emoce, aby mi nikdo nemohl ublížit. Ale přitom se jenom chci zbavit své vnitřní bolesti, a spálit všechny ty kolísavě extrémní myšlenky.

Jindy se cítím, že bych měla své tělo nechat vyhladovět, protože si o sobě myslím, že jsem špatný člověk, který by měl být potrestán za všechno, co udělal, i kdyby to nebyla jeho vina. Strach je můj nejlepší přítel, je všechno, co znám, a říká mi, že moje naděje už dávno zemřela, a lidé to se mnou vždy vzdají.

Ale ať se moje myšlenky, emoce, úzkost, strach i nálady snaží sebevíce, já budu bojovat, bojovat za svůj život, dokud budu živá.