Jedním ze symptomů hraniční poruchy osobnosti je strach z opuštění. Přesněji zběsilá snaha vyhnout se skutečnému či vnímanému opuštění. Je to jeden z klíčových symptomů, ačkoliv se mohou najít i lidé s HPO, kteří tento příznak nemají. Ale pro mne je to příznak, který je neustále se mnou a je jádrem mé poruchy; také ovlivňuje mé další symptomy.
Nejedná se o obyčejný strach z opuštění. Tenhle strach je tak šílený, že jsem kvůli němu schopná dělat hrozné věci. Odporné věci. Jak to vypadá? Já osobně si nechávám vše pro sebe. Nosím masku veselé usměvavé holky, která je hodná a bezstarostná. Ale uvnitř zažívám obrovskou paniku, když mám říci lidem, jak se skutečně cítím. Protože se bojím, že zareagují odmítavě a opustí mne.
Bojím se navazovat vztahy s lidmi. Izoluji se. Protože pak mě nemůže nikdo opustit. A jestli má být někdo ten, kdo někoho opustí, tak to chci být já. A proč? No, pokud tě opustím první, tak nemůžeš nikdy opustit ty mě, ne?
Ale strach z opuštění jde ruku v ruce s jiným strachem. Strachem z pohlcení. Jedna má část se obává, že pokud se ponořím do lásky, tak budu opuštěna. Ale druhá má část se bojí, že pokud někoho pustím k sobě příliš blízko, tak budu pohlcena a nebudu moci nikdy odejít. Typická hraničářská ambivalence.
Můj zběsilý strach z opuštění se projevuje jako přetrvávající pocity nejistoty, rušivé myšlenky, prázdnota, nestabilní pocity sebe sama, klidu, potřebnosti, extrémní výkyvy nálady a časté konflikty ve vztazích. Mnohdy mi připadá jako lepší varianta se naprosto od všech izolovat a být emocionálně otupělou.
S krátkodobým opuštěním se pojí přehnaný hněv, zvláště pokud je to opuštění neplánované. Protože v tu chvíli mám pocit, že za to mohu já. Že jsem udělala něco špatně. Prostě přijde obviňování sebe sama.
Ale proč se tak bojím opuštění? Možná proto, že neumím být sama se sebou. Že nesnáším sama sebe. A tím, že jsou kolem mě lidé, je mi lépe. Nemusím být sama. A pokud bych náhodou někdy mohla být sama, tak rychle hledám nové lidi, které si idealizuji a hlavně, nejsem sama.
Při prvním, i smyšleném, signálu opuštění, ve mne začne vřít nenávist a nedůvěra. Pokud například někdo můj známý jde jen do práce, či nedejbože se jde setkat s jiný přáteli, začnu být přesvědčena, že se ten člověk o mě už nezajímá. Že jsem mu ukradená. A v tu chvíli přichází impulzivní a sebezničující chování, mohou přijít i myšlenky na sebevraždu či její realizace. Což je ale jen pouhou odpovědí na úzkost z toho, že zůstanu sama.
Zkrátka, když jsem sama, tak se cítím prázdná a bezcenná. Připadám si pak, že jsem nehodná lásky i přátelství.
Nejedná se o obyčejný strach z opuštění. Tenhle strach je tak šílený, že jsem kvůli němu schopná dělat hrozné věci. Odporné věci. Jak to vypadá? Já osobně si nechávám vše pro sebe. Nosím masku veselé usměvavé holky, která je hodná a bezstarostná. Ale uvnitř zažívám obrovskou paniku, když mám říci lidem, jak se skutečně cítím. Protože se bojím, že zareagují odmítavě a opustí mne.
Bojím se navazovat vztahy s lidmi. Izoluji se. Protože pak mě nemůže nikdo opustit. A jestli má být někdo ten, kdo někoho opustí, tak to chci být já. A proč? No, pokud tě opustím první, tak nemůžeš nikdy opustit ty mě, ne?
Ale strach z opuštění jde ruku v ruce s jiným strachem. Strachem z pohlcení. Jedna má část se obává, že pokud se ponořím do lásky, tak budu opuštěna. Ale druhá má část se bojí, že pokud někoho pustím k sobě příliš blízko, tak budu pohlcena a nebudu moci nikdy odejít. Typická hraničářská ambivalence.
Můj zběsilý strach z opuštění se projevuje jako přetrvávající pocity nejistoty, rušivé myšlenky, prázdnota, nestabilní pocity sebe sama, klidu, potřebnosti, extrémní výkyvy nálady a časté konflikty ve vztazích. Mnohdy mi připadá jako lepší varianta se naprosto od všech izolovat a být emocionálně otupělou.
S krátkodobým opuštěním se pojí přehnaný hněv, zvláště pokud je to opuštění neplánované. Protože v tu chvíli mám pocit, že za to mohu já. Že jsem udělala něco špatně. Prostě přijde obviňování sebe sama.
Ale proč se tak bojím opuštění? Možná proto, že neumím být sama se sebou. Že nesnáším sama sebe. A tím, že jsou kolem mě lidé, je mi lépe. Nemusím být sama. A pokud bych náhodou někdy mohla být sama, tak rychle hledám nové lidi, které si idealizuji a hlavně, nejsem sama.
Při prvním, i smyšleném, signálu opuštění, ve mne začne vřít nenávist a nedůvěra. Pokud například někdo můj známý jde jen do práce, či nedejbože se jde setkat s jiný přáteli, začnu být přesvědčena, že se ten člověk o mě už nezajímá. Že jsem mu ukradená. A v tu chvíli přichází impulzivní a sebezničující chování, mohou přijít i myšlenky na sebevraždu či její realizace. Což je ale jen pouhou odpovědí na úzkost z toho, že zůstanu sama.
Zkrátka, když jsem sama, tak se cítím prázdná a bezcenná. Připadám si pak, že jsem nehodná lásky i přátelství.
Komentáře
Okomentovat