Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti neumí identifikovat své emoce. Ani nemohou umět. Schopnost identifikovat emoce je považována za klíčkový aspekt regulace emocí; a různí odborníci považují hraniční poruchu za především neschopnost regulace emocí. Nedostatek schopností identifikovat emoce má dopad na sociální interakce a vztahy.
Ale proč hraničáři neumí identifikovat své emoce? Nabízí se mnoho různých příčin. Jednou z nich mohou být velmi rané zážitky člověka. Frustrující zážitky, anebo zážitky, kdy se dítě naučilo rozeznávat jen kladné a záporné věci. Černá a bílá, žádná šedá. V jednou objektu mohou být dobré a špatné vlivy, stránky, podněty. Protože pokud se dítě nenaučí rozeznávat, že není vše jen 100% dobré či 100% špatné, ať už z jakýchkoliv důvodů, vniká rozštěp. Chybějící šedá zóna. A pak se do toho zamíchá ještě úzkost, která dítě natolik paralyzuje, že není schopné prožít a pochopit ambivalenci.
Nicméně na druhou stranu, mnoho lidí trpících hraniční poruchou zažilo normální dětství. Tak proč by měli mít problém s identifikací emocí? Možná proto, že jsou geneticky citlivější a více náchylní k velmi intenzivním emocionálním reakcím. Takového člověka (dítě) je obtížné, až skoro nemožné, naučit identifikovat emoce, když na vše reaguje přehnaně. Prostředí se stane emocionálně nevyrovnaným, kdy ani jeden z účastníků není schopen pochopit emoce toho druhého (rodič dítěte a dítě rodiče).
Proč je vlastně důležité umět identifikovat emoce? Já osobně stále tápu v otázce emocí natolik, že je pro mne až neuvěřitelné, že by mohly být k něčemu dobré. Ale ony jsou. Emoce jsou naprosto nezbytné pro naše každodenní fungování, protože pomáhají řídit naše rozhodnutí, pomáhají nám být v kontaktu s lidmi a neublížit někomu.
Zkusím jeden příklad. Představte si, že byste nebyli schopni identifikovat emoce strachu. Bez signálů těchto emocí se můžete ocitnout ve velmi nebezpečných situacích, ať už vlastní vinou či někoho jiného. Pokud ale tyto signály umíte rozeznat, je více pravděpodobné, že se budete držet dál od lidí, míst a situací, které jsou potenciálně nebezpečné a mohou vám ublížit. Strach, ač je to mnohdy velice nepříjemná emoce, je pro nás zásadní, ať už z hlediska přežití či z hlediska šťastného života.
Dalším důvodem, proč je důležité umět rozpoznávat emoce, je to, že bez tohoto mechanismu často skončíte emocionálně zmatení a nebudete umět říci, jak se vlastně cítíte. "Cítím se hrozně," či "vlastně nevím, jak se cítím," není popsání emocí, je to jen zmatený zážitek, který člověk neumí pochopit. A pokud vlastní emoce neumíte pochopit vy, jak je může pochopit někdo jiný?
Jak tedy identifikovat emoce? Prošla jsem mnoha terapiemi, kde jsme se učili rozpoznávat emoce, krůček po krůčku. Pokud se to člověk nenaučil jako dítě, je možné naučit se v dospělosti, jak se cítíte a co prožíváte. Pomoc zkušeného terapeuta je podle mne nezbytná. Ale je to dlouhá a těžká cesta, která, jak doufám, stojí za to.
Ale proč hraničáři neumí identifikovat své emoce? Nabízí se mnoho různých příčin. Jednou z nich mohou být velmi rané zážitky člověka. Frustrující zážitky, anebo zážitky, kdy se dítě naučilo rozeznávat jen kladné a záporné věci. Černá a bílá, žádná šedá. V jednou objektu mohou být dobré a špatné vlivy, stránky, podněty. Protože pokud se dítě nenaučí rozeznávat, že není vše jen 100% dobré či 100% špatné, ať už z jakýchkoliv důvodů, vniká rozštěp. Chybějící šedá zóna. A pak se do toho zamíchá ještě úzkost, která dítě natolik paralyzuje, že není schopné prožít a pochopit ambivalenci.
Nicméně na druhou stranu, mnoho lidí trpících hraniční poruchou zažilo normální dětství. Tak proč by měli mít problém s identifikací emocí? Možná proto, že jsou geneticky citlivější a více náchylní k velmi intenzivním emocionálním reakcím. Takového člověka (dítě) je obtížné, až skoro nemožné, naučit identifikovat emoce, když na vše reaguje přehnaně. Prostředí se stane emocionálně nevyrovnaným, kdy ani jeden z účastníků není schopen pochopit emoce toho druhého (rodič dítěte a dítě rodiče).
Proč je vlastně důležité umět identifikovat emoce? Já osobně stále tápu v otázce emocí natolik, že je pro mne až neuvěřitelné, že by mohly být k něčemu dobré. Ale ony jsou. Emoce jsou naprosto nezbytné pro naše každodenní fungování, protože pomáhají řídit naše rozhodnutí, pomáhají nám být v kontaktu s lidmi a neublížit někomu.
Zkusím jeden příklad. Představte si, že byste nebyli schopni identifikovat emoce strachu. Bez signálů těchto emocí se můžete ocitnout ve velmi nebezpečných situacích, ať už vlastní vinou či někoho jiného. Pokud ale tyto signály umíte rozeznat, je více pravděpodobné, že se budete držet dál od lidí, míst a situací, které jsou potenciálně nebezpečné a mohou vám ublížit. Strach, ač je to mnohdy velice nepříjemná emoce, je pro nás zásadní, ať už z hlediska přežití či z hlediska šťastného života.
Dalším důvodem, proč je důležité umět rozpoznávat emoce, je to, že bez tohoto mechanismu často skončíte emocionálně zmatení a nebudete umět říci, jak se vlastně cítíte. "Cítím se hrozně," či "vlastně nevím, jak se cítím," není popsání emocí, je to jen zmatený zážitek, který člověk neumí pochopit. A pokud vlastní emoce neumíte pochopit vy, jak je může pochopit někdo jiný?
Jak tedy identifikovat emoce? Prošla jsem mnoha terapiemi, kde jsme se učili rozpoznávat emoce, krůček po krůčku. Pokud se to člověk nenaučil jako dítě, je možné naučit se v dospělosti, jak se cítíte a co prožíváte. Pomoc zkušeného terapeuta je podle mne nezbytná. Ale je to dlouhá a těžká cesta, která, jak doufám, stojí za to.
Komentáře
Okomentovat