Přeskočit na hlavní obsah

Jsem normální člověk, nejsem moje diagnóza

Připadá mi, že mě lidé vnímají jako člověka ukrytého pod mlhou hraniční poruchy osobnosti. Nejraději by mi to vytetovali na čelo, aby to celý svět viděl. Zaměstnavatelé nemají tuto poruchu rádi, lépe to před nimi nezmiňovat. Moje snaha o férovost a upřímnost pláče. Je to frustrující, když mě lidé považují za nemoc samotnou. Mám problém důvěřovat lidem, a už tohle jejich uvažování mě moc bolí, zvláště od známých a přátel. Je to jako by se ze mě snažili udělat poustevníka. Nechodím do společnosti, nechodím do práce. Připadám si zbytečná díky této diagnóze.

Mám za sebou roky výkyvů nálad, ztrát přátelství, hádek, extrémních nálad, tři pokusy o sebevraždu, několik měsíců hospitalizace na různých psychiatriích, mnoho pilulek ráno, odpoledne, večer i na noc. Také mám za sebou různé úspěchy, skvělou práci, nejrůznější koníčky, cestování, půl roku v zahraničí. Pravděpodobně vypadám jako normální člověk pro toho, kdo projde kolem mě. Tak co z toho jsem vlastně já? Obojí. Všichni jsme přece mix osobnostních rysů, našich kvalit i nedokonalostí. Máme právo na to, aby byly naše názory respektovány, a také na to, aby jsme byli milováni pro to, jací jsme. Také musíme na sebe brát zodpovědnost za naše chyby i za to, když někomu ublížíme.

Nejsem jen souhrn symptomů duševní poruchy, jsem normální člověk. Člověk, pro kterého to všechno platí. Mnoho lidí hraniční poruchu nezná anebo nechápe. Mnoho lidí jí ani nechce pochopit. Je to komplikovaný stav, kterým pacienti s touto poruchou neskutečně trpí. Jsou často nepochopeni a je s nimi často zacházeno nespravedlivě, bohužel někdy i od odborníků.

Lidé mě často zaškatulkují do krabice "hledá pozornost". Ale nechápou, že je samozřejmé hledat pozornost, a pokud to někdo dělá neužitečnými či sebedestruktivními způsoby, tak by bylo konstruktivnější, kdyby to chápali jako reakci na traumatické zážitky. Nejhorší je, pokud za to toho člověka soudí či ignorují. Protože když ten člověk neví, jak jinak si říci o pomoc, tak je více než dost pravděpodobné, že si o ni už žádat nebude. Když jsem se tak hloupě chovala já, protože jsem neuměla jinak vyjádřit své pocity, a přesto jsem zoufale takto žádala o pomoc, tak mě toto chování od ostatních dovedlo až k sebevraždě. Přitom by stačilo jen naslouchat a brát vážně mé utrpení; jednat se soucitem a pochopením.

Často mě také škatulkují do krabice "je to s ní těžké". Ano, je těžké mě pochopit, především proto, že moje nálada se může velice rychle změnit a to bez zjevné příčiny. Ale to, že s tím dokáži žít, značí přeci obrovskou odolnost a houževnatost. Dokázala jsem zvládnout několik měsíců v nemocnici, dokázala jsem konečně pochopit svou poruchu a uznat, že to musím řešit. Je to se mnou těžké? Nejtěžší to mám já sama. Bolí mě, že každý chce jen vidět to, co vidět je, ale nic z toho, co je na pozadí, nevidí. Výkyvů v mé náladě si všimnou, ale to, jak na sobě dřu, aby nebyly tak časté a intenzivní, už je nezajímá. Pořád mám výkyvy, a tudíž se málo snažím, podle nich.

Lidé se ke mně chovají, jako bych byla nebezpečná, hrozivě nemocná až nepříčetná. To, že občas moje nálada ulétne přeci neznamená, že jsem někdo jiný. Jsem pořád ten stejný člověk, tu nemoc jsem měla ještě před jejím diagnostikováním. Nejsem někdo jiný, a nezasloužím si odlišné chování než předtím. Jsem člověk jako vy, nejsem žádné monstrum, které musí být kontrolované a hlídané.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Odejdi

Kdysi přátelé Nyní cizinci Slova a Vzpomínky které V prosinci Jsem zahodila. Nerozbíjej ty zdi Postavila jsem je Z dobrého důvodu Prosím, už odejdi Dokud zbývá naděje Už jsi na odchodu? Jako zbraň v mých ústech Jen zmáčknout spoušť Nelži, vím že to chceš Mrazí z toho v zádech Oči vyschlé jak poušť Ale ty mě znovu rozpláčeš Nechoď už Ani o krok blíže A nedoufej Bylo by jen hůř A tak stavím mříže A ty se nevracej.

Symptomy hraniční poruchy osobnosti

O hraniční poruše osobnosti 1. část

Hraniční porucha osobnosti, také známá jako HPO či BPD, je duševní onemocnění, které je charakterizované nestabilními náladami , vztahy, chováním i viděním sebe sama. Lidé trpící touto poruchou neumějí regulovat své emoce. Je to podobné bipolární poruše (známé jako maniodepresivita), která je více známá; ale HPO je častější. Vyskytuje se asi u 2% populace, nejčastěji u mladých žen , a asi u 20% lidí hospitalizovaných na psychiatrii. U bipolární poruchy se nálady mění v řádu dní či týdnů a vyskytují se jen mánie a deprese. Ale u HPO se objevují záchvaty hněvu , deprese či úzkosti , které mohou přijít z minuty na minutu a vydrží jen hodiny, maximálně den. HPO bývá často spojována s impulzivním chováním, sebepoškozováním a závislostí na drogách či alkoholu. Lidé s HPO trpí častými změnami v dlouhodobých plánech i všeho, co chtějí, změnami povolání, přátelství, hodnot, pohlavní identity i sexuální orientace. Díky tomu a dalším různým důvodům se lidé trpící HPO považují za špatné, že