Žila byla jedna dívka, která nenáviděla svět. Nenáviděla i život, kvůli své vnitřní bolesti. Zvenku se zdála být v pořádku, její bolest nikdy nikdo nezahlédnul. Ale její zdravý rozum byl nepatrný. Bolest, nenávist a vina byly skryté hluboko v její mysli. A ty s každým dnem jen rostly a rostly. Nikdo o jejím trápení nevěděl; uměla ho perfektně zamaskovat. Nikoho by ani nenapadlo, že brzy se naposledy rozloučí. Lidé od ní očekávali buď příliš anebo naopak nic, chovali se lhostejně a pokrytecky. Cítila se bezcenná, k ničemu, hloupá a zahanbená.
Každý den to samé dokola. Její přátelé jí poskytovali malou útěchu, ale byli příliš opatrní. Jejich nevšímavost k ní, když se snažila promluvit, ji dělala osamělou a dusila ji. Jediná osoba, které věřila, a u které si myslela, že ji miluje, byla neústupná a nechápající, ji vždy nechala viset na tenké nitce. Je ironické, že to ona musela vždy utěšovat jeho, když vyslovila myšlenku o konci. Konci všeho. Kdyby poznal chybu ve svém chování, nemuselo se to stát.
Její nitka se utrhla a ona padala a padala, až se rozpadla. Z jejího srdce se šířila temnota, hořkost zabila její soudnost. Duševně už skoro vykrvácela. A krvácela do té doby, než pukla. Žádný život v ní nezbyl. Ten den bylo nebe pod mrakem, ani teplo, ani mráz. Vše bylo šedé a tiché. Její rodiče plakali, její přátelé lkali. Každý se stále ptal: "Proč zemřela?" Nikdo neodpověděl. Nikdo ani nemohl odpovědět. Neznali pravdu. A tak se rozhodli po té odpovědi bádat. I ti, co ji znali nejlépe, byli šokovaní. Teď, když je pryč, je jasné, že byla v depresi. Popravdě řečeno, byla hlavně naštvaná. Ale její bolest prorostla mnohem hlouběji, než ona sama věřila.
Její duše byla křehká jako podzimní lístek. Nevědomky předstírala, že je vše v pořádku, a myslela si, že prochází jen určitou fází. Nevěděla, že za tou dokonalou maskou, co nosila, byla uvězněná v přeplněném nekonečném bludišti.
Tohle je příběh jedné sobecké dívky. Dívky beze jména. V tomto příběhu není žádný vítěz nebo poražený. Vina je na obou stranách. Příště si jen promyslete, co lidem říkáte; zamyslete se, než budete mluvit. Protože je hrozně jednoduché dostat takovouto osobu přes okraj. Stačí jemná nerovnováha. Jako třeba u mě.
Každý den to samé dokola. Její přátelé jí poskytovali malou útěchu, ale byli příliš opatrní. Jejich nevšímavost k ní, když se snažila promluvit, ji dělala osamělou a dusila ji. Jediná osoba, které věřila, a u které si myslela, že ji miluje, byla neústupná a nechápající, ji vždy nechala viset na tenké nitce. Je ironické, že to ona musela vždy utěšovat jeho, když vyslovila myšlenku o konci. Konci všeho. Kdyby poznal chybu ve svém chování, nemuselo se to stát.
Její nitka se utrhla a ona padala a padala, až se rozpadla. Z jejího srdce se šířila temnota, hořkost zabila její soudnost. Duševně už skoro vykrvácela. A krvácela do té doby, než pukla. Žádný život v ní nezbyl. Ten den bylo nebe pod mrakem, ani teplo, ani mráz. Vše bylo šedé a tiché. Její rodiče plakali, její přátelé lkali. Každý se stále ptal: "Proč zemřela?" Nikdo neodpověděl. Nikdo ani nemohl odpovědět. Neznali pravdu. A tak se rozhodli po té odpovědi bádat. I ti, co ji znali nejlépe, byli šokovaní. Teď, když je pryč, je jasné, že byla v depresi. Popravdě řečeno, byla hlavně naštvaná. Ale její bolest prorostla mnohem hlouběji, než ona sama věřila.
Její duše byla křehká jako podzimní lístek. Nevědomky předstírala, že je vše v pořádku, a myslela si, že prochází jen určitou fází. Nevěděla, že za tou dokonalou maskou, co nosila, byla uvězněná v přeplněném nekonečném bludišti.
Tohle je příběh jedné sobecké dívky. Dívky beze jména. V tomto příběhu není žádný vítěz nebo poražený. Vina je na obou stranách. Příště si jen promyslete, co lidem říkáte; zamyslete se, než budete mluvit. Protože je hrozně jednoduché dostat takovouto osobu přes okraj. Stačí jemná nerovnováha. Jako třeba u mě.
Komentáře
Okomentovat