Až moc hraniční

Nejsem jen hromada kostí
oblečená do růžové kůže,
a když křičím ve své zlosti,
která mě celou přemůže,
ve své nedostatečnosti
mi nic a nikdo nepomůže.

Nemám na sobě skvrny
které by značily nemoc,
jen pronásledují mě vlny,
mluvící za mou bezmoc
a můj život rozporuplný,
přebírá nade mnou moc.

Jedna pilulka za druhou
jen bláznům na předpis
a pro holku bezduchou
pomůže mi to, nejspíš,
ve válce s mou poruchou,
a ty mě stejně nezlepšíš.

Plná dóza s tabletkami
a pocit absolutní nejistoty
s bolestnými chvilkami,
nechápu žádné cizí životy,
pohybuji se mezi stvůrami,
jež jsou součástí mé samoty.

Zase mě soudíš, vidím to
snad se jednoho dne naučíš,
že nálepka je o dost větší zlo,
než zbraň, ale ty to neslyšíš,
ze slova porucha je mi mdlo,
jenže ty to stále přehlížíš.

Hraniční porucha osobnosti;
být emocionálně nestabilní
není přece hledání pozornosti,
a možná že jsem jen labilní,
když trpím ve své úzkosti,
za což může můj mozek, debilní.

Jsem jenom bláznivý pacient
tak mě zavřete na psychiatrii,
jako ten nejhorší sediment
ve společnosti si tady žiji,
přece nejsem žádný delikvent,
tak proč mě máte za bestii?