Otevřel jsem oči. V první chvíli jsem ve své euforii nic neviděl. Anebo to bylo tím že si mé oči nemohly přivyknout na světlo? Nebyl jsem si ničím jistý, byl jsem omámený.
Drogy, které jsem dostával, byly až příliš silné. Můj zrak byl poškozený, viděl jsem pouze rozmazané šmouhy. A slyšel jsem hlasy. Nevěděl jsem, zda nejsou pouze v mé hlavě. Byly čím dál hlasitější, až mi v jednu chvíli připadalo, že mi někdo křičí do uší. A přesto jsem neslyšel jediné slovo ba ani písmeno, jen křik. Nedalo se to vydržet. Sklonil jsem hlavu a chtěl si rukama zacpat uši. Ale nešlo to. Mé ruce byly pevně připoutané k mé hrudi jakousi bundou, která mě svazovala.
Zhroutil jsem se na kamennou podlahu pod sebou. Byla nerovná a studená. Jak dlouho už jsem na tomhle strašlivém místě? Možná dny, možná týdny nebo dokonce měsíce, možná, nedej bože, roky. Už dávno jsem ztratil pojem o čase, ale bylo mi to jedno.
„Ti zatracení hajzlové! Kdo si sakra myslí, že jsou? A proč mě tu kurva drží?“ myslel jsem si. Chtělo se mi křičet, ale hlas mě neposlouchal. Místo křiku jsem jen naprázdno otevřel pusu a znovu ji zavřel.
Najednou všechny hlasy ustaly. Ticho. Neslyšel jsem vůbec nic. Jako kdyby žádný zvuk nikdy neexistoval. A potom to přišlo. Šílená bolest, jakou jsem snad nikdy nezažil. Prostupovala celým mým tělem, ale její hlavní působení bylo v hlavě. Myslel jsem si, že je se mnou konec. A pak jsem začal křičet. Trýznivá bolest mi navrátila hlas. Ale byl jsem za ni rád; bolest mi pomohla vyčistit hlavu od psychotropních látek, kterými mě drželi ve stavu, kdy jsem o sobě nevěděl.
Jak začala bolest ustupovat, byla má mysl čím dál jasnější. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se. Byla tma. Všude byly mříže, žádný zdroj světla, žádná okna. Jen černočerná tma. A smrad.
S postupným odcházením účinku psychotropních látek přišly abstinenční příznaky. Začal jsem se potit, ale ne takovým potem, který vám stéká v létě po zádech pod tričkem, když na vás praží slunce. Tohle byl studený pot v takovém množství, že by se jím naplnil celý kýbl. Oblečení jsem měl úplně promočené, přilepené na těle, a svými připoutanými rukami jsem si ani nemohl otřít pot z čela, který mi stékal do očí a kapal na podlahu.
Puls mi začal dovádět jako běžci maratónu a k tomu jsem se začal třást. Z posledním sil jsem se předklonil a pozvracel jsem se. Pak jsem se vyčerpáním zhroutil k zemi a usnul ve vlastních zvratcích.
Drogy, které jsem dostával, byly až příliš silné. Můj zrak byl poškozený, viděl jsem pouze rozmazané šmouhy. A slyšel jsem hlasy. Nevěděl jsem, zda nejsou pouze v mé hlavě. Byly čím dál hlasitější, až mi v jednu chvíli připadalo, že mi někdo křičí do uší. A přesto jsem neslyšel jediné slovo ba ani písmeno, jen křik. Nedalo se to vydržet. Sklonil jsem hlavu a chtěl si rukama zacpat uši. Ale nešlo to. Mé ruce byly pevně připoutané k mé hrudi jakousi bundou, která mě svazovala.
Zhroutil jsem se na kamennou podlahu pod sebou. Byla nerovná a studená. Jak dlouho už jsem na tomhle strašlivém místě? Možná dny, možná týdny nebo dokonce měsíce, možná, nedej bože, roky. Už dávno jsem ztratil pojem o čase, ale bylo mi to jedno.
„Ti zatracení hajzlové! Kdo si sakra myslí, že jsou? A proč mě tu kurva drží?“ myslel jsem si. Chtělo se mi křičet, ale hlas mě neposlouchal. Místo křiku jsem jen naprázdno otevřel pusu a znovu ji zavřel.
Najednou všechny hlasy ustaly. Ticho. Neslyšel jsem vůbec nic. Jako kdyby žádný zvuk nikdy neexistoval. A potom to přišlo. Šílená bolest, jakou jsem snad nikdy nezažil. Prostupovala celým mým tělem, ale její hlavní působení bylo v hlavě. Myslel jsem si, že je se mnou konec. A pak jsem začal křičet. Trýznivá bolest mi navrátila hlas. Ale byl jsem za ni rád; bolest mi pomohla vyčistit hlavu od psychotropních látek, kterými mě drželi ve stavu, kdy jsem o sobě nevěděl.
Jak začala bolest ustupovat, byla má mysl čím dál jasnější. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se. Byla tma. Všude byly mříže, žádný zdroj světla, žádná okna. Jen černočerná tma. A smrad.
S postupným odcházením účinku psychotropních látek přišly abstinenční příznaky. Začal jsem se potit, ale ne takovým potem, který vám stéká v létě po zádech pod tričkem, když na vás praží slunce. Tohle byl studený pot v takovém množství, že by se jím naplnil celý kýbl. Oblečení jsem měl úplně promočené, přilepené na těle, a svými připoutanými rukami jsem si ani nemohl otřít pot z čela, který mi stékal do očí a kapal na podlahu.
Puls mi začal dovádět jako běžci maratónu a k tomu jsem se začal třást. Z posledním sil jsem se předklonil a pozvracel jsem se. Pak jsem se vyčerpáním zhroutil k zemi a usnul ve vlastních zvratcích.
Komentáře
Okomentovat