Diagnostikování emocionálně nestabilní poruchy osobnosti pro mě znamená, že se neustále zajímám, co si o mně lidé myslí. Při každé příležitosti, když se někdo směje, tak jsem si hned jistá, že se směje mně. Že se se mnou nechtějí lidé zahazovat a jsem pro ně jen přítěž. Jako mnoho dalších lidí s psychickým onemocněním jsem velice dobrá ve skrývání svých skutečných emocí. Obvykle utíkám od možnosti mluvit s někým o mé poruše. Protože se bojím, že by to pochopili jako náznak slabosti či neschopnosti. Ale nastal čas to změnit!
Už mnohokrát nastala chvíle, kdy jsem to měla někomu říci. Ještě než mi tuto poruchu diagnostikovali. Protože pak bych nikdy neskončila hospitalizovaná na psychiatrii. Protože bych se nepokusila zabít. Protože mi mohl někdo pomoci. Měla jsem to řešit už dávno. Jenže to jsem neudělala. Místo toho jsem byla neustále na horské dráze, chvíli nahoře a chvíli dole. Možná, kdybych lidem více důvěřovala, tak bych jim popsala, co se se mnou děje. A také bych někomu přiznala, že jsem úmyslně hladověla. A že jsem se sebepoškozovala. A že jsem neustále myslela na smrt.
Bylo by to jednodušší, kdybych o tom dokázala mluvit s lidmi. Dodnes je pro mě těžké o tom mluvit. Doufám, že jednoho dne o tom budu schopná mluvit se svou rodinou a přáteli. Otevřeně. Až budu více stabilní. Je to tak veliká část mě mě, že stojí veškeré úsilí to skrývat. A navíc se není za co stydět, snad. Doufám v to, že mě lidé pochopí a neodsoudí.
Komentáře
Okomentovat