Vždy jsem tušila, že mám nějaké duševní problémy. Už od dětství. Jen jsem si to nikdy nechtěla přiznat. Vždycky sem si myslela, že jsem jen divná nebo rozbitá. Věděla jsem, že je se mnou něco špatně, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohla být nemoc.
Začala jsem se sebepoškozováním; vlastně ani nevím proč. Ale brzy jsem od toho viditelného přešla k neviditelnému. Protože řezné rány na mých rukou byly příliš výrazné. A tak jsem se začala kousat do tváří, trhat si kůži kolem nehtů a škrábat se do krve na zádech. A nikdo nic nepoznal.
Nikomu jsem o svých problémech neřekla. Jak bych mohla? Když jsem nechápala, co se se mnou děje, jak by to mohl pochopit někdo jiný? A také jsem se bála jejich reakce.
A pak se objevily ty myšlenky. Sebevražedné myšlenky. Přišly potichu, jako duch, a zůstaly dodnes jako nezvaný host. Někteří lidé říkají, že je sebevraždy sobecká. Jak by mohla být sobecká? Vždyť by to bylo určitě pro každého lepší, kdybych nebyla.
Na okraj mě přivedl druhý leden. Druhý den nového roku, slibující nové naděje a příležitosti. Jenže já byla tak unavená z předchozího roku, že jsem nic z toho nechtěla. A v ten den, 2. ledna, mi přišel dopis. Jeden "nevinný" dopis a já věděla, že to je ta chvíle, kdy je čas vše ukončit. Chtěla jsem si podřezat žíly a vykrvácet. Daleko, v lese, kde mě nikdo nemůže včas zachránit. Ale naštěstí díky mému příteli se tak nestalo, a já byla poprvé hospitalizovaná na psychiatrii.
Tam mi také diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti. Poruchu, kterou většina lidí buď nezná, anebo ji stigmatizují. A bohužel to často dělají i odborníci. A přitom mluvení o duševních onemocněních je jedna z klíčových věcí, co bychom měli dělat. Na světě je ohromné množství lidí s psychickým onemocněním, a pokud chceme žít a dokázat přežít, musíme se o tom naučit mluvit.
Začala jsem se sebepoškozováním; vlastně ani nevím proč. Ale brzy jsem od toho viditelného přešla k neviditelnému. Protože řezné rány na mých rukou byly příliš výrazné. A tak jsem se začala kousat do tváří, trhat si kůži kolem nehtů a škrábat se do krve na zádech. A nikdo nic nepoznal.
Nikomu jsem o svých problémech neřekla. Jak bych mohla? Když jsem nechápala, co se se mnou děje, jak by to mohl pochopit někdo jiný? A také jsem se bála jejich reakce.
A pak se objevily ty myšlenky. Sebevražedné myšlenky. Přišly potichu, jako duch, a zůstaly dodnes jako nezvaný host. Někteří lidé říkají, že je sebevraždy sobecká. Jak by mohla být sobecká? Vždyť by to bylo určitě pro každého lepší, kdybych nebyla.
Na okraj mě přivedl druhý leden. Druhý den nového roku, slibující nové naděje a příležitosti. Jenže já byla tak unavená z předchozího roku, že jsem nic z toho nechtěla. A v ten den, 2. ledna, mi přišel dopis. Jeden "nevinný" dopis a já věděla, že to je ta chvíle, kdy je čas vše ukončit. Chtěla jsem si podřezat žíly a vykrvácet. Daleko, v lese, kde mě nikdo nemůže včas zachránit. Ale naštěstí díky mému příteli se tak nestalo, a já byla poprvé hospitalizovaná na psychiatrii.
Tam mi také diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti. Poruchu, kterou většina lidí buď nezná, anebo ji stigmatizují. A bohužel to často dělají i odborníci. A přitom mluvení o duševních onemocněních je jedna z klíčových věcí, co bychom měli dělat. Na světě je ohromné množství lidí s psychickým onemocněním, a pokud chceme žít a dokázat přežít, musíme se o tom naučit mluvit.
Komentáře
Okomentovat