Není nutné mluvit, když chcete nechat lidi nahlédnout do vašeho světa s duševním onemocněním. Psaní, poezie, hudba, umění - to všechno jsou skvělé prostředky, kterými se můžete vyjadřovat. Kterými můžete dát lidem najevo, jaké to je mít psychickou poruchu. Kterými můžete pomoci toto téma zbavit stigmatizace.
Pro mě osobně je psaní a poezie vysvobozením. Je to způsob, jakým se vyrovnáván s poruchou osobnosti. Nevím, kde bych bez toho teď byla. Občas s tím bojuji, lenost a prokrastinace mi nejsou cizí, ale je to něco jako můj rituál, po kterém se vždy cítím lépe.
Celé je to o mých intenzivních emocích. Připadá mi, že když je napíšu na kus papíru a uvolním je, tak se v mé hlavě nehromadí a nevymknou se kontrole. Pro mne je to dobrý způsob, jak se uvolnit, a přitom nikomu neublížit. Přála bych si, aby mé texty byly inspirací pro ostatní, aby se mohli vypořádat s duševními problémy. Ale minimálně to pomáhá mně, a to je obrovský posun dopředu.
Hraniční porucha se projevuje celou řadou symptomů. Moje boje byly dlouhé, a stále ještě probíhají, ale vím, že psaní mi pomáhá dostat se do duševní pohody. Pomohlo mi to si uvědomit spoustu věcí. Konečně jsem skutečně poznala, s čím celý život bojuji, a to mi dává obrovskou výhodu v mém boji. Po dlouhé době si připadám, že konečně kráčím po správné cestě.
Neustálé změny nálad v minulosti způsobovaly neporozumění ze stran ostatních. To se děje sice doposud, ale nyní o tom dokážu alespoň psát. Tyhle, pro mě dříve nevysvětlitelné, změny nálad způsobily to, že jsem se občas opíjela, držela jsem hladovky, sebepoškozovala jsem se, izolovala jsem se od lidí.
Nyní nic z toho nedělám. Píšu a píšu. I moje psycholožka mi to pochválila, že je vidět, že nad tom hodně přemýšlím a jsem na dobré cestě. Jsem za to ráda. Konečně po mnoha letech vidím naději.
Komentáře
Okomentovat