Proč musím lidem neustále ubližovat? Lidem kolem mě, lidem, které mám ráda. Dělá mi to dobře? Ne, v žádném případě! Naopak, mě to pak mrzí. Tak proč to dělám? Vždyť ty lidi mám moc ráda, ale pak ve vteřině se všechno změní a už je ráda nemám. V tu chvíli, kdy nastane tahle změna, tak jako bych neznala přítele. Vrhám na ně slova a věty, které bolí, začínám mít extrémní a impulzivní nápady a chci se všech zbavit. Proč? To nevím.
Vždyť to, čeho se nejvíce obávám, je opuštění a samota. A přitom v tu chvíli se toho snažím dosáhnout, v tu chvíli pro mě nikdo nic neznamená. Tohle ubohé chování, kterým člověka jen urazím a raním, to přece nemůžu být já. Já taková nejsem! Já taková nechci být!
Člověk, který netrpí HPO tohle chování nikdy nemůže pochopit. Proč často v návalu emocí lžu? Proč říkám věci, které si sama nemyslím? Proč ubližuji? Proč mám ty návaly bezohledného a nezvladatelného vzteku? Tolik otázek a jen jediná odpověď. Já nevím.
Pokud chceš alespoň trochu porozumět HPO, tak bys měl vědět pár věcí. Tohle chování není kvůli tobě. Nijak to s tebou nesouvisí. Nezraňuji tě proto, že bych to chtěla. Snažím se nebýt opuštěná. Zaplnit svou vnitřní prázdnotu. Je pro mě těžké tě nezranit, když mě ovládne záchvat vzteku a já s ním neumím nijak naložit. V tu chvíli můžu brečet, házet věci, zraňovat, křičet, odsuzovat, rozbíjet věci, vyhrožovat (třeba že tě opustím), ponižovat a v nejhorším případě mohu použít i násilí. A pak, tak rychle jak to přišlo, to zase odezní, a já budu stejně šokovaná jako ty z mého chování.
I ve chvíli, kdy nezuřím, dokáži zraňovat. Například když ubližuji sama sobě, říkám o sobě hrozné věci anebo když mluvím o sebevraždě. Cítím se opuštěně, jako by se na mě všichni vykašlali, když jde někdo někam beze mne; a já mu to pak posléze vyčítám. Dost často také testuji moje nejbližší, třeba že s nimi nemluvím, abych zjistila, zda mě mají rádi.
Ale já nikdy nikomu ublížit nechtěla. Když se ráno probudím, nikdy nevím, jak se mi během dne změní nálada. Je pro mne hrozně bolestivé, že si lidé neuvědomují, jak moc těžké pro mě je nezranit nikoho. A není to proto, že jsem zlý člověk a ráda zraňuji. Jenže když se snažím zkrotit své emoce a nepodlehnout ohnivému hněvu, nikdo si toho nevšimne. Ale jakmile své emoce neustojím a vybuchnu, každý si to hned zapamatuje. Tohle je šíleně těžké, ani si neumíš představit, jak moc.
Pokud v tu chvíli zatnu zuby, použiji všechnu svou sílu a řeknu si: „Ten hajzl, já ho zabiju - dobře, hluboký nádech, výdech, zatím nic nedělej, prověř si znovu všechna fakta, tyhle myšlenky nejsou reálné, teď půjdu na chvíli cvičit při veselé hudbě, dokud se neuklidním...“, tak si nikdo mého vnitřního boje nevšimne.
Nenávidím se, když se nedokážu ovládnout. Když na okamžik neuhlídám své emoce. Cítím se pak hrozně provinile. A vyčerpaně. Mohu se tisíckrát omlouvat a stejně to udělám znovu. Měj se mnou trpělivost. Pomoz mi uhlídat mé emoce. A hlavně, nikdy si neber osobně to, co jsem schopná vypustit z úst v návalu emocí.
Vždyť to, čeho se nejvíce obávám, je opuštění a samota. A přitom v tu chvíli se toho snažím dosáhnout, v tu chvíli pro mě nikdo nic neznamená. Tohle ubohé chování, kterým člověka jen urazím a raním, to přece nemůžu být já. Já taková nejsem! Já taková nechci být!
Člověk, který netrpí HPO tohle chování nikdy nemůže pochopit. Proč často v návalu emocí lžu? Proč říkám věci, které si sama nemyslím? Proč ubližuji? Proč mám ty návaly bezohledného a nezvladatelného vzteku? Tolik otázek a jen jediná odpověď. Já nevím.
Pokud chceš alespoň trochu porozumět HPO, tak bys měl vědět pár věcí. Tohle chování není kvůli tobě. Nijak to s tebou nesouvisí. Nezraňuji tě proto, že bych to chtěla. Snažím se nebýt opuštěná. Zaplnit svou vnitřní prázdnotu. Je pro mě těžké tě nezranit, když mě ovládne záchvat vzteku a já s ním neumím nijak naložit. V tu chvíli můžu brečet, házet věci, zraňovat, křičet, odsuzovat, rozbíjet věci, vyhrožovat (třeba že tě opustím), ponižovat a v nejhorším případě mohu použít i násilí. A pak, tak rychle jak to přišlo, to zase odezní, a já budu stejně šokovaná jako ty z mého chování.
I ve chvíli, kdy nezuřím, dokáži zraňovat. Například když ubližuji sama sobě, říkám o sobě hrozné věci anebo když mluvím o sebevraždě. Cítím se opuštěně, jako by se na mě všichni vykašlali, když jde někdo někam beze mne; a já mu to pak posléze vyčítám. Dost často také testuji moje nejbližší, třeba že s nimi nemluvím, abych zjistila, zda mě mají rádi.
Ale já nikdy nikomu ublížit nechtěla. Když se ráno probudím, nikdy nevím, jak se mi během dne změní nálada. Je pro mne hrozně bolestivé, že si lidé neuvědomují, jak moc těžké pro mě je nezranit nikoho. A není to proto, že jsem zlý člověk a ráda zraňuji. Jenže když se snažím zkrotit své emoce a nepodlehnout ohnivému hněvu, nikdo si toho nevšimne. Ale jakmile své emoce neustojím a vybuchnu, každý si to hned zapamatuje. Tohle je šíleně těžké, ani si neumíš představit, jak moc.
Pokud v tu chvíli zatnu zuby, použiji všechnu svou sílu a řeknu si: „Ten hajzl, já ho zabiju - dobře, hluboký nádech, výdech, zatím nic nedělej, prověř si znovu všechna fakta, tyhle myšlenky nejsou reálné, teď půjdu na chvíli cvičit při veselé hudbě, dokud se neuklidním...“, tak si nikdo mého vnitřního boje nevšimne.
Nenávidím se, když se nedokážu ovládnout. Když na okamžik neuhlídám své emoce. Cítím se pak hrozně provinile. A vyčerpaně. Mohu se tisíckrát omlouvat a stejně to udělám znovu. Měj se mnou trpělivost. Pomoz mi uhlídat mé emoce. A hlavně, nikdy si neber osobně to, co jsem schopná vypustit z úst v návalu emocí.
Komentáře
Okomentovat