Povím vám krátkou pohádku, kterou jste ještě neslyšeli. Ale pozor. Tohle není žádná pohádka pro děti. Je o příšeře, či obludě, chcete-li. A ta je tak strašlivá, že se jí mnoho lidí bojí. Našla si nedobytné sídlo, mezi mou kůží a kostmi.
Nikdo ji nikdy neviděl a ani ji nikdy nikdo neuvidí. Tahle příšera je totiž neviditelná. Pohybuje se ve mně, tiše, asi aby svedla vinu na mne. Za co? Za všechny ty škody, co páchá, když spolu zápasíme v nekonečném souboji. V souboji, ve kterém nemůže nikdo vyhrát.
Lékaři ji nazývají hraniční porucha osobnosti. Lidé ji nazývají bláznivostí. Ale já jí nazývám příšerou, když s ní každý den mluvím.
Je nebezpečná, jako přidávání benzínu do ohně; je troufalá, když nadšeně hledá bestii v člověku, aby mohl existovat pouze v extrémech.
Neustále mě táhne dolů.
Láska - Nenávist - Láska - Nenávist - Láska.
Důvěra - Nedůvěra - Důvěra - Nedůvěra - Důvěra.
Hrdina - Padouch - Hrdina - Padouch - Hrdina.
Známý - Cizí - Známý - Cizí - Známý.
Potřebuji empatii!
Nenávidím tě, neopouštěj mě.
Hladit, ale nesahat.
Komentáře
Okomentovat