Už od svého dětství si pamatuji nevysvětlitelné změny nálad. Jedna z mých prvních vzpomínek je na depersonalizaci, kterou jsem jako dítě nechápala. Dívala jsem se na sebe, a nepoznávala se. Připadala jsem si jako schovaná hluboko ve své hlavě, moje tělo bylo cizí, a já nevěděla, co se děje. Někdy v rané pubertě přišly sebevražedné myšlenky.
Bylo těžké se vyrovnávat s tak intenzivními pocity v raném věku. Mnoho dětí mě nechápalo. Zničeho nic jsem přestala mluvit anebo jsem se chovala divně. Vždycky jsem se snažila být středem pozornosti a přitom mi pozornost vadila. Už od malička jsem asi chtěla, aby si někdo všiml, že je se mnou něco špatně. Že potřebuji pomoc. Celý život jsem ztrácela přátele, protože jsem byla náladová. Protože jsem si je neuměla udržet. Protože jsem k sobě nikoho nepustila tak blízko, aby mohl zůstat mým kamarádem i po tom, co už ho nebudu potřebovat.
Jediné mé stéblo je můj přítel. Přišel do mého života jako anděl, který mi chtěl zjednodušit život. Který se mnou vždy byl, když jsem ho potřebovala. Který to se mnou vydržel mnoho let. Snažil se mi pomoci. Díky němu jsem začala svůj problém řešit, ač po mnoha letech. Ale lepší pozdě, než nikdy. A s ohromnou radostí vám musím říci, že to se mnou vydržel dodnes. Přes mou náladovost, výbuchy vzteku, občasnou bezcitnost, úzkosti, sebevražedné myšlenky. Pokud přišel do mého života jako neviditelný anděl, tak mu během posledního půlroku narostly křídla a vyrašila mu svatozář. A vím, že tu pro mě bude vždycky, kdy ho budu potřebovat.
Před pár měsíci jsem získala diagnózu emocionálně nestabilní porucha osobnosti. Až po pokusu o sebevraždu, při první hospitalizaci na psychiatrii. A musím přiznat, že to byla ohromná úleva. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. To, s čím celý život zápasím, má jméno. Není to mnou. Samozřejmě mi to nepomohlo se zmírněním příznaků nestability, ale pomohlo mi to pochopit, jak pracuje můj mozek a proč cítím to, co cítím.
Bohužel neexistuje žádný způsob, jak fyzicky vidět duševní onemocnění. A o to je to těžší, vysvětlovat každému, co je se mnou špatně. Je to příšerně těžké. Ale je to jediný způsob kterým můžeme pochopit či pomoci těm, kteří mají nějaké duševní onemocnění. A jediný způsob, jak lze žít s psychickou nemocí je věřit v naději. Naděje je to jediné, co nám nemocným zbývá, tak nám ji neberte, ale naopak ji podporujte!
Bylo těžké se vyrovnávat s tak intenzivními pocity v raném věku. Mnoho dětí mě nechápalo. Zničeho nic jsem přestala mluvit anebo jsem se chovala divně. Vždycky jsem se snažila být středem pozornosti a přitom mi pozornost vadila. Už od malička jsem asi chtěla, aby si někdo všiml, že je se mnou něco špatně. Že potřebuji pomoc. Celý život jsem ztrácela přátele, protože jsem byla náladová. Protože jsem si je neuměla udržet. Protože jsem k sobě nikoho nepustila tak blízko, aby mohl zůstat mým kamarádem i po tom, co už ho nebudu potřebovat.
Jediné mé stéblo je můj přítel. Přišel do mého života jako anděl, který mi chtěl zjednodušit život. Který se mnou vždy byl, když jsem ho potřebovala. Který to se mnou vydržel mnoho let. Snažil se mi pomoci. Díky němu jsem začala svůj problém řešit, ač po mnoha letech. Ale lepší pozdě, než nikdy. A s ohromnou radostí vám musím říci, že to se mnou vydržel dodnes. Přes mou náladovost, výbuchy vzteku, občasnou bezcitnost, úzkosti, sebevražedné myšlenky. Pokud přišel do mého života jako neviditelný anděl, tak mu během posledního půlroku narostly křídla a vyrašila mu svatozář. A vím, že tu pro mě bude vždycky, kdy ho budu potřebovat.
Před pár měsíci jsem získala diagnózu emocionálně nestabilní porucha osobnosti. Až po pokusu o sebevraždu, při první hospitalizaci na psychiatrii. A musím přiznat, že to byla ohromná úleva. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. To, s čím celý život zápasím, má jméno. Není to mnou. Samozřejmě mi to nepomohlo se zmírněním příznaků nestability, ale pomohlo mi to pochopit, jak pracuje můj mozek a proč cítím to, co cítím.
Bohužel neexistuje žádný způsob, jak fyzicky vidět duševní onemocnění. A o to je to těžší, vysvětlovat každému, co je se mnou špatně. Je to příšerně těžké. Ale je to jediný způsob kterým můžeme pochopit či pomoci těm, kteří mají nějaké duševní onemocnění. A jediný způsob, jak lze žít s psychickou nemocí je věřit v naději. Naděje je to jediné, co nám nemocným zbývá, tak nám ji neberte, ale naopak ji podporujte!
Komentáře
Okomentovat