Můj svět: depersonalizace a derealizace

Dívám se na tebe, mluvím s tebou, sedím metr od tebe. Ale ten, s kým mluvíš, nejsem já. Oči, co se na tebe dívají, nejsou mé; ústa, která ti odpovídají, mi nepatří. Tohle tělo, to nejsem já. 

Já jsem zamčená, schovaná hluboko v té hlavě, o které bys řekl, že je moje. Jenže není. "Moje" tělo je blízko, ale já jsem daleko. Nejsem od tebe pouze metr vzdálená, jak by se mohlo zdát. Jsem mnohem dál. A nechápu, že to nevidíš, já tě totiž vidím blízko i daleko.

Možná, že sis toho už někdy všiml. I když spíše pochybuji, že sis toho nikdy nevšiml. Čeho? Těch prázdných očí, přece. Zírajících nikam. Bez života, bez jiskry. Nemám je ráda, vždy prozradí mé tajemství. Tohle je důvod, proč se lidem nedívám do očí (a když už se někomu dívám do očí, tak minimálně). Bojím se, že to každý vidí. Že mluví s někým, kdo je uvnitř prázdný; s někým, kdo vlastně není; s někým, kdo nezná štěstí.

Nemusíš mě litovat, to mi stejně nepomůže. Ty prázdné oči rády pozorují svět. Svět, který je a zároveň není. Svět, který se umí v jedné vteřině změnit z nádherného parku s poletujícími motýli nad rozkvetlými narcisy na místo, které ty oči nikdy neviděly. Všechno vypadá úplně stejně, a přesto je to úplně jiné. Hlavně v tu chvíli vůbec netuším, kde jsem, jak jsem se tam dostala či co se to vlastně děje. 

Samozřejmě, že vím, že se to odehrává v mé hlavě. Vím i to, že moje tělo je skutečně mé. Jen né vždy mám sílu proti své hlavě bojovat rozumem.

Občas si říkám jestli to, co vidím, i když se cítím momentálně v pořádku, není jen v mojí hlavě. Jestli jsi ty reálný. Dokážeš mi nějak dokázat, že jsi reálný? A pokud jsi reálný, jak víš, že jsem reálná já? Přijde mi to legrační - já si reálná nepřipadám.

Nebojím se smrti, protože to, co neexistuje, nemůže zemřít. A pokud existuji, tak si neumím představit, co se může stát po smrti. Pokud po smrti není nic, což mi přijde jako nejpravděpodobnější, tak to pro mě bude vysvobození. Pokud existuje něco jako nebe a peklo, měla bych se bát? Ha, ha. Ne. Já už v pekle jsem. 

Asi ti to přijde absurdní - už mnohokrát jsem slyšela argumenty, že jsem hezká, chytrá, mladá a svět mi leží u nohou. Opravdu si to myslíš? Dokážu trávit hodiny před zrcadlem a zírat na člověka, který nejsem já. Ale když přijdou ty dny, kdy se v zrcadle poznám, tak většinou se sama sobě docela líbím. Když se cítím být sama sebou, nepochybuji o ničem a myslím si, že tu školu s přehledem dodělám, dokonce i plánuji nějaké věci do budoucnosti! 

Jenže když se sama sebou necítím, tak si dokáži ublížit, jen abych cítila bolest. Ale! Tu bolest cítí jen tohle tělo, ne já. Zacházím s tímhle tělem opravdu nehezky, protože je mi ukradené. Je mi jedno, co s ním bude.

Většinu času se nenávidím. Většinu času plánuji svou budoucnost jen do nějaké určité chvíle, kdy to chci všechno ukončit. A neskutečně ti tím ubližuji. Vlastně i teď, píši tohle a představuji si, jak se někde v soukromí otrávím. Což není nic těžkého, vím, jak kterou rostlinu použít a v jaké kombinaci; ani na to nepotřebuji nespolehlivé léky na spaní. Promiň, že se těch myšlenek nedokážu zbavit. Alespoň né sama.

Už mnohokrát jsem uvažovala, jestli je svět kolem mě reálný. Myslím tím svět, který znám, když se buď cítím sama sebou anebo se peru se svou hlavou. Co když jediný způsob, jak zjistit pravdu, je vše ukončit? Neměla bych s tím problém. Ale. Neudělám to. Není to správné. I když asi jsem trochu psychopat, nechci tím ovlivnit mnoho lidských životů. A hlavně jsem po třech měsících na psychiatrii začala vidět naději. Naději, že všechno bude tak, jak má být. Že všechno bude lepší. 

Asi ti připadá, že jsem blázen. A možná, že máš pravdu. Asi jsem prostě jen blázen. Doufám v to. Protože nic není horší (tedy alespoň z mého zaujatého pohledu), než žít celý život v nejistotě, co je reálné a co není. 

Jako moje vzpomínky. Nevím, zda jsou pravé. Myslím si, že mnoho z nich není. Určitě by nějaké měly být reálné, stále ještě jsem nepověsila rozum na hřebík, ale ta nejistota je děsivá. 

Důležité je ale zmínit, že tyhle stavy netrvají pořád. Jsou dny, kdy se probudím, a jsem to já. Jen bych si přála, aby jich bylo více.