Monolog

Já: Páni, dnes mám dobrou náladu celý den

(sedám si k počítači a píši si s přáteli)

Já: Asi si půjdu rozřezat kůži.

(začnu hrát nějakou hru, u které se rozčiluji)

Já: Proč mi nikdo neodepisuje? Určitě mě nemají rádi...

(Vlezu si do postele a brečím)

Já: Já už nechci žít! Jsem k ničemu, nikdo o mě nestojí; jsem jenom zbytečná a prázdná...

(Někdo z mých přátel mi odepíše a naplánujeme si setkání na večer)

Já: Tohle je nejlepší den mého života! Já jsem tak ráda, že jsem živá! Strávím skvělé chvíle s přáteli, které mám ráda o oni mě.

(Soused mi přijde něco říci, ale použije špatný tón hlasu)

Já: Už jsem unavená že všech lidí, ať si všichni trhnou nohou, nikoho nepotřebuji!

(Volám příteli a on to nezvedne)

Já: Hulvát! Hajzl! Darebák! Proč jsem vůbec naživu? Život za nic nestojí. Už toho mám plné zuby. Chci všechno skončit.

(Přítel mi zavolá zpátky)

Já: To je miláček, moc se na něj těším, na to moje zlatíčko!

(Píši si s přáteli ve skupinovém chatu)

(Během patnácti minut se vystřídá extrémní radost s záchvatem pláče, následovaný disociací)

Já: Kdo vůbec jsem?

(Jdu si lehnout, spím až do rána)

Já: Dneska bude úžasný den, tím jsem si jistá.

(O půl hodiny později brečím s pocitem provinění a studu, že jsem živá, a že ubližuji lidem kolem sebe svou existencí)