Jaké je to mít úzkost?

Je to jako neustálý pocit, že všechno děláte špatně, a nevíte proč se tak cítíte. Ale tenhle přetrvávající pocit zraňuje; ale jinak, než si představujete, není to jako běžná bolest. Pokud jste ji nezažili, nemůžete ji nikdy pochopit. Tahle bolest přichází s napětím na hrudi. Tak silným, že mnoho lidí si volá záchranku, protože to vypadá jako infarkt. Ten pocit je skutečně jako byste umírali. A celé dohromady s bolestí svalů a vnitřním sevřením nikdy neodejde.

Je to jako mít neustálou bolest hlavy, někdy věší než jindy, s nepříjemnými, sebeobviňujícími myšlenkami, které jsou nechtěné, ale nechtějí odejít. Svazují vás. Zůstanete strnulí na místě, kde se každé tři vteřiny rozhlížíte, jestli nejste sledováni a odsuzováni.

Je to jako být vzhůru ve dvě hodiny ráno, s obličejem zabořeným do horkého polštáře. Ležící jako prázdná schránka. Nemáte ani sílu plakat, jak moc jste unavení. A přemýšlíte, jestli existuje nějaký způsob, jak zastavit ty protivné myšlenky, kvůli kterým nemůžete spát. Vlastně ani nevíte, jak spát - díky těm myšlenkám jste to zapomněli. Už je to dlouho, co jste si naposledy odpočinuli.

Je to jako bloudění dnem za dnem, kdy vejdete do dveří, ale nezachytíte polovinu z rozhovoru, který se s vámi snaží někdo vést. Bolí vás oči z nedostatku spánku a nejde vám se soustředit. A ty bolavé oči jsou to jediné, co vás drží od toho, abyste v polovině rozhovoru neusnuli.

Je to jako říkat všem, že jste v pořádku a nic se neděje, kdy jako robot plníte úkoly, abyste nevzbudili podezření. Protože se vůbec necítíte dobře. Vlastně se cítíte příšerně. Ale jak to vysvětlit lidem? Ve společnosti není žádný soucit nebo pochopení pro ty, kteří musí každodenně bojovat, aby vůbec dýchali. Jak by to vůbec někdo mohl pochopit?

Je to jako bojovat každé ráno s tím, aby jste se probudili a vstali z postele, když jediné, na co můžete myslet, je vaše včerejší selhání. Všechny ty věci, které jste včera neudělali. Všechny ty věci, které musíte udělat dnes, protože je nový den. Ale nejspíše znovu selžete, a zítra těch věcí bude ještě více. A vy víte, jak snadno se vše může pokazit, protože vás čtyři dny v kuse bolela hlava, a protože jste za poslední týden naspali dohromady šest hodin. A vaše mysl vám ukazuje tisíce věcí, které se mohou pokazit, pokud vylezete z postele. A dalších dva tisíce věcí, které nemají smysl, ale přesto vás děsí. Máte v hlavě obrovský zmatek, který neumíte vyřešit.

Je to jako skrývat své záchvaty paniky v koupelně, aby nikdo neviděl vaši slabost. A jako pocit umírání, když si připomínáte, že musíte dýchat. Vzduch je všude kolem vás, a přesto je ho málo. Nosíte veselou masku a všechny negativní emoce skrýváte hluboko v sobě.

Je to jako snaha přehlušení svých myšlenek v hudbě, abyste měli alespoň na vteřinu v hlavě klid. A snaha vyhnout se ztrátě rozumu. Je pět hodin ráno a stále nemůžete spát. Abyste si zachovali alespoň špetku příčetnosti, tak píšete různé nekvalitní texty, které stejně nikdo nebude číst.